2010/10/24

Jak jsem ztratil 20 000 a ještě za to dostal pokutu

Pohyb je prý zdravý. Vy kteří mne znáte možná víte, že jsem si oblíbil pohyb běžmo po městě a za městem. Praktikuji to už přes 3 roky - nasadím sluchátka s nějakým mluveným slovem jako jsou Java czpodcasty nebo Toulky českou minulostí z ČRO Brno, vezmu lítačku na MHD s nějakou tou 50ti korunou a vyrazím. Ze začátku to bylo tak, že jsem prostě běžel a pokud se mi ulice nebo cesta kterou jsem míjel z nějakého iracionálního důvodu zalíbila, tak jsem tam prostě odbočil pokračoval po ní. V Praze je možné si něco takového dovolit, protože skoro odkudkoli jede každou chvíli nějaké MHD, takže i kdybyste po hodince nebo hodince a půl (moje obvyklá dávečka) už vůbec nemohli, vždy se nějak dostanete domů.

Postupem času jsem cca 10km okruh okolo mého domova měl natolik prozkoumané, že mne běhání přestávalo bavit. Tehdy jsem začal jezdit před vyběhnutím náhodně MHD. Přišel jsem na zastávku a podle toho co první jelo tak jsem se někam popovezl. Zafungovalo to nádherně a dovolím si říct, že dnes již není v Praze čtvrť kudy bych někdy neběžel. Člověk tak přestal vnímat Prahu jen jako sadu nástupních a výstupních zastávek, ale jako prostor kde každý kout skrývá nějaký nádherný pohled nebo dokonce výhled. Navíc jsem díky běhání zůstal v obraze co se technologií týká a nebo jsem se přivzdělal něčemu z historie. A pak - běhání je prostě návyková droga. Tedy ne jen běhání - platí to obecně o pohybu a je celkem jedno jak ho praktikujete :)

Někde jsem četl, že aerobním pohybu se uvolňují nějaké látky na které si tělo zvykne a dělá to člověku dobře. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit. No a teď jsem se přesunul do Budapešti a abych s tím prozkoumáváním města začal nanovo. Tím jak si pouštím zvukový podkres z mobilu, tak sebou mám i v něm vestavěný foťáček a když vidím něco fajn nebo zajímavého neodolám a už mám záznam na kartě.


Nazul jsem takhle jednou ve čtvrtek večer své sedmi mílové boty, natáhl na holé tělo své skoro gay elasťáčky a vyrazil do ulic. Ještě jsem se z prvního patra zase po schodech vrátil nahoru pro mikinu - přeci jen venku už takové horko nebude. Nepojedu výtahem když se jdu zapotit, no ne? Vybavil jsem si všechny ty řiditele co tu se mnou v tom luxusním hotelu bydlí a jezdí dolů do sklepní posilky výtahem. Dohopsal jsem dolů, pozdravil podezřele se culící slečnu v recepci (že bych vážně vypadal tak směšně?) a vyrazil směrem k Dunaji.

Postupně se z oprýskaných pavlačových domů stávali udržované pavlačové domy a ze špinavých ulic se stávali sem tam i parčíky. Nevím co mě táhlo zrovna k Parlamentu, ale najednou jsem poznal mezi domy známou nasvícenou siluetu a tak jsem se vydal tam. Kdybych jen věděl, že právě tady zhruba za týden skončí moje útrpná cesta za novým bytem. Udělal jsem pár obrázků a vydal se dál směrem kterým proudí Dunaj do moře. Ne že bych běžel po nábřeží, to ne - spíš jsem se díval kolem sebe, pozoroval lidičky proudící za zábavou a nechal si od Odvážných palců povídat o tom jaké že nové premiéry to pro nás - tedy spíše vás - distributoři připravili.


Občas jsem zkontroloval jestli u kapsičce nad zadkem vedle mobilu pořád ještě mám průkazku na MHD. Přeci jen jsem měl v plánu až skončím se stavit pro nějaký kebab k večeři a bohužel jsem neměl zrovna nic menšího než 5000 Ft bankovku, kterou jsem do pouzdra s lítačkou strčil. Proběhl jsem se po místní hlavní obchodní třídě a dostal se na rušnou (jak jinak) rozkopanou ulici. Když jsem na zeleného blikajícího panáčka (tady to znamená že už byste neměli vstupovat do vozovky, protože bude brzo červená) přeběhl na druhou stranu a propletl se zátarasy kolem rozkopané ulice stanul jsem před vchodem otevřeným do vnitrobloku nějakého domu. Připadal jsem si v tu chvíli tak trochu jako Alenka, která stojí před záhadnou norou ve které mizí mluvící králíci.

Nahlédl jsem dovnitř a nakonec jsem se odvážil dovnitř. Překvapilo mne jaký je tam klid oproti ruchu ulice. Téměř jako bych vkročil do úplně jiného světa. Chvíli jsem nasával tu atmosféru ostrůvku ticha uprostřed rušného velkoměsta. Štíty domů vzdouvající se jako vlny všude okolo. Z rozjímání mne vytrhla slečna, která se evidentně vracela domů a vrhala na mne velmi podezřívavé pohledy. Asi tu normálně mají jiné hosty než jsem já. Je pravda, že to tam docela divně smrdělo. Asi tak jako v podchodě na Florenci.

Vrátil jsem se zpět na ulici a pokračoval. U přenádherné mešity jsem opravdu zaváhal jestli mám fotit. Stál tu rendörség a prohlížel si mne se stejným výrazem jako ještě před chvílí ta dávka v průchodu. Nakonec jsem se rozhodl neprovokovat orgány a vyběhl foťák pro tentokrát nechal tam kde byl.

Uvědomil jsem si, že tady někde přeci je Simpla - takový chudší ale větší sourozenec pražského klubu Cross. Rozhodl jsem se že prozkouším svůj orientační smyl a zkusím ji najít. Ani to nakonec nebylo tak těžké. Matně jsem si pamatoval ulici jak jsem tam šel poprvé. Doběhl jsem tam, sáhnu pro mobil, udělám fotku a ze zvyku ceknu průkazku. Šok! Není tam! A kurva. Průkazka za 10 tisíc forintů v Čudu! Navíc tam byla 5000 bankovka na večeři! Do háje, do háje!

Zběžně se dívám kolem jestli mi nevypadla tady, ale je to dost nepravděpodobné. Při tom si uvědomuji že sem tam ještě měl permi na salsu za dalších bratru 6 tisíc Ft. Polévá mě střídavě horko (to asi jak jsou svaly zahřáté během) a chladem jak se lezavá zima dostává na mé zpocené tělo. Samozřejmě mě napadne jaký jsem to vůl! Vždyť mám přeci funkční mikinu, která má kapsičku na zip zevnitř jak dělanou na lítačku. V tu chvíli bych se studen nejraději propadl nejméně na úroveň dna Dunaje.

No nic - tady není, zkusím se vrátit po vlastních stopách do toho průchodu. Jsem si skoro úplně jistý, že mezi parlamentem a průchodem jsem ji několikrát kontroloval a po hmatu tam byla. Musel jsem ji ztratit tam. Proplétám se zpět zaplněnými ulicemi a dochází mi, že jestli jsem ji ztratil někde po cestě tak jsem bez šance ji znovu najít. Každý z těch lidí ji mohli najít a vesele se příští měsíc vozit zadarmo.

Doběhnu do průchodu, procházím každý centimetr smradlavé země, ale bezvýsledně. Asi tu průkazku našla ta socka co odsud před chvilkou mizela. Škoda. Příště musím běhat rychleji. Pro jistotu se ještě jednou vrátím k Simple a prohledám to tam. Samozřejmě bezvýsledně. 20 tisíc v čudu a dnes večer budu bez večeře. Než se vrátím do hotelu, tak bude většina restošek zavřená.

Marně vzpomínám jestli na průkazce jsou nějaké údaje které by mne identifikovali. Myslím že asi nejsou. Docela mne překvapilo, že ženská v okénku v metru po mě nechtěla ani jméno, natož adresu. Proč taky. Stačí ta fotka. Podle té mě ale poctivý nálezce v Budapešti asi nenajde. Počkat. Byla tam přeci ta permice na salsu! Tam moje jméno určitě bylo a byla tam i adresa té salsa školy. Teoreticky by to mohla najít třeba ta slečna co si mne podezřívavě prohlížela a někdy během víkendu zajít na Oktogon a nechat ji tam pro mne. S tou pěti tisícovkou se asi už neshledám, ale pořád by to aspoň byla tři čtvrtiny ztráty zpět. Říkám jaký by to byl krásný happyendík mého blog postu. Rozhodnuto - koupím si tří denní jízdenku a v pondělí večer tam zajdu a v nejhorším si pak koupím průkazku.

A tak se i stalo. A co myslíte bude mít tohle happyend? Hezky popořádku dámy a pánové. Jak jsem si usmyslel, tak jsem i udělal. V pátek ráno jsem vlezl do metra (historická linka, domorodci nazývaná "krátký vláček") a pokusil se koupit 72h lístek v automatu (který se kupodivu řekne jegy automat). Nejdřív jsem zkusil kreditku, ale vždy mi ji hned vyplivl s výrazem "co mi to sem cpeš, chlape?" Tak jsem zkusil bankovky, jenže tím že jsem přišel o tu pětitisícovku, nejnižší nominální hodnota jednoho papírku v mojí peněžence bylo deset tisíc.

Revizor (už jsem myslím psal, že tady stojí na každé stanici) se na mne přišel podívat co že mu to tam na peróně znásilňuji automat. Chvíli se na mě koukal, pak mi posuňky naznačil že jako kaput a nefunguje. Pak ale jeho tvrdé rysy kapku změkly a naznačil zakrytím si očí ať jedu jednu stanici na Oktogon, kde sedí baba v kukani a koupím lístek u ní. Ještě teď vidím jeho zdvižený prst a jak říká "Oktogon!".

Paní za okýnkem také moc nerozuměla co po ní vlastně chci, nejdřív mě nutila 7mi denní jízdenku (ono 72 v angličtině je přeci to samé jako 7mi denní, ne?), ale nakonec jsem v ruce slavnostně držel lístek za kýžených skoro 4 tisíce. Hmm, no taky jsem si mohl rovnou koupit tu měsíční. No co už.

V pondělí jsem zašel do salsa školy, ale jak jste jistě očekávali, tenhle zápis mít happyend nebude. Alespoň co se nalezení průkazky týče. Ale aspoň mi vystavili novou průkazku zdarma a nabídli mi, že ji tam můžu nechat když jsem takový popleta že ztrácím věci. Co naplat, v úterý zajdu si zařídit další měsíční průkazku. Ráno jsem se pokusil si přivstat. Nějak se to nepovedlo. Pojedu do práce tramvají. Tam jsem ještě revizory za 2 týdny nepotkal a večer než pojedu domů zajdu pěšky na nejbližší stanici metra. Cesta proběhla v pohodě, nikdo mne nekontroloval.

Jenže nebyl bych to já, abych si nezkomplikoval život, že? Zrovna tenhle týden jsem začal hodně intenzivně hledat byt a chtěl jsem vidět každý který aspoň trochu přicházel v úvahu. Tak se stalo, že večerní a ranní termíny byly už poněkud přeplněné a tak jsem si domluvil schůzku se svůdnou realitní makléřkou a stařičkým majitelem bytu na dobu oběda. Je to u Nyugati stanice - nasednu na dvojku a během max 20ti minut jsem tam. Vůbec mi v té chvíli nedošlo, že jsem aktuálně černý pasažér.

Jedu si tedy tou linkou která jede po nábřeží Dunaje (asi tak jako naše 17tka), kochám se výhledem na hrad a Citadelu a nejednou na jedné stanici přistoupí takový mladíček, holobrádek chtělo by se říct a nějak se podivně rozhlíží po tramvaji. Sotva se zavřou dveře, začne si nasazovat zelenou pásku. Že by nějaký nacionalista? Ale ne, takovou pásku přeci mají revizoři v metru. A kurva! Samozřejmě osloví nejprve mne. Vytáhnu chladnokrevně peněženku, udělám ksicht jako že jsem si právě uvědomil velkou nepříjemnost a snažím se mu vysvětlit, že lístek mám a že jsem si ho ale zapomněl v práci, protože ho mám v batohu. Zůstane chudák jako přimražený. Evidentně neví co má dělat. Chvilku mám pocit že mu exploduje hlava. Pořád má nekompromisní výraz sovětského vojáka z pomníku rudoarmějcům, ale začíná se mu lehce chvět brada.

Nakonec vychrlí anglicky: "Tři sta dvacet forintů!" Ujišťuji se, že jsem slyšel správně a už už mu podávám pětistovku, když tu se přižene taková stará zapšklá ženská, zřejmě jeho šéfová a začne se s ním o něčem hádat. Nerozumím ani slovu, ale domýšlím si že jí říká něco jako "To nemyslíš vážně, zase budem vypadat v zahraničí jako banda nelidů!" Ona mu odpovídá ve smyslu: "Vždyť to na tebe jen hraje, prostě se tě snaží obelhat."


Vybavuji si jak v průvodci psali 5 věcí, které jsou na Budapešti nejhorší na světě. Přístup revizorů v MHD byl hned na druhém místě za věčně rozkopanými ulicemi. Nakonec chlapec rozhodí rukama a odchází někam dozadu do tramvaje. Zapšklina mi něco asi pět minut vysvětluje maďarsky a za celou dobu řekne anglicky jen "Šest tisíc forintů!". Mezitím mi vypisuje pokutu. Neochotně ji podám onu desetitisícovou bankovku, kterou mi v pátek nevzal automat. Spolucestující na sedadle naproti mě nevěřícně kroutí hlavou a nakonec ji říká něco jako: "On vám nerozumí, paní!" - tuhle frázi jsem se už stihl naučit. Ona mu nekompromisně odpovídá, že prý rozumím úplně všemu a že jsem určitě ten největší zloduch na světě. Inu každý si nějak své činy musíme racionalizovat. Pravdou je, že zločinec a desperát v tomto případě skutečně jsem, ale kromě té poslední věty a toho kolik ji mám zaplatit nerozumím. Podle posuňku pochopím, že ji to mám podepsat. Ani se nebráním. Za blbost se prostě platí. To je zase moje racionalizace. Když revizoři vystoupím, všímám si že v úplně vzadu mají sebou policistu. Ještě, že jsem se s nima nezačal hádat. Ještě by mne vyhostili.

Na zastávce si pak kupuji dva jednoduché lístky a bez lístku už nejedu. Ten druhý pak použiji večer když jedu (kupodivu znovu na Nyugati) a tam si kupuji 30ti denní kupón a průkazku s fotkou. Musím předeslat, že Nyugati jako by vypadlo z oka naší Masaryčce a o bezdomovce v podchodu tu rozhodně není nouze. Zažiji další nepříjemný šok. Neopatrně položím peněženku na okénko jak hledám v batohu průkazkové fotky a fakturační adresu firmy, abych si kupón v rámci firemních benefitů mohl nechat proplatit. Najednou tam peněženka neleží. Doslova jsem v šoku. Vybavím si kreditku, a občanku která je v peněžence. Zoufale se rozhlížím, nejsem si vědom toho, že by se kolem mě někdo ochomejtl. Kapsáři jsou ale hodně šikovní. Paní za okénkem je asi na podobné situace zvyklá. Chladnokrevně přestane vypisovat průkazku a stvrzenku a sleduje co bude. Naštěstí peněženku nalézám v batohu. Reflexy vycvičené z Prahy asi zafungovaly a hodil jsem ji do batohu právě proto, aby ji někdo nečmajzl. Od té chvíle ji nedám z ruky a mačkám ji tak silně, že mi bělají klouby.

Alespoň nějaký happyend. Navíc jsem se od kolegů dozvěděl, že pokud na centrální kanceláři BKV prokáži, že jsem v době udělení pokuty měl platný lístek, vrátí mi polovinu pokuty. Ani to nemám moc daleko z hotelu. Dokonce je to v ulici, kde jsem málem pronajal původně byt. Hned v pondělí se tam stavím a vyřídím to.

1 komentář:

  1. I am sorry for your losses and happy for your gains! Have a nice evening!

    OdpovědětVymazat