2011/01/24

Už asi stárnu

Jednu sobotu (bylo to ještě před Vánoci) jsem šel do práce. Ne že bych byl tak zapálený pracant, ale byla to pracovní sobota. To už se tak někdy v socialistických státech stává. On tu totiž Štědrý den není státní svátek tak jako u nás a tak se podle vládního nařízení muselo nahrazovat.

Naštěstí naše americkou-britské vedení to vzalo sportovně a připravil pro nás takovou malou soutěž, jejímž cílem bylo posbírat stížnosti dělnické třídy. Fungovalo to tak, že po budově byla různá stanoviště typu seřaďte obrázky podle toho jak patří za sebou, přičemž jeden obrázek může vidět jen jeden člen teamu, nebo projděte minovým polem se zavázanýma očima (miny tvořily stress bally). Druhou součástí stanoviště byl vždy brainstorming na nějaké téma typu kariérní růst, nebo procesy ve firmě. Co jsem si z toho odnesl? Že jsem tu na dobré adrese a vedení skutečně zajímá co si podřízení myslí.

Ještě jsem checknul maily a při tom na mne vyskočila zpráva od Dikobraze:

Dikobraz > Prostořeký se chystá večer s několika kamarády na koncert v A38
já > Ok, pokud mu nebude vadit že se připojíme, tak se mnou počítej.
> Zajdeme před tím někam na jídlo?
Dikobraz > plánují se srazit kolem 8mé v Jaffa - myslím že tam vaří

Jaffa je takové příjemné útulné místo kousek od Boraros tér v ulici plné restaurací a barů. Právě tady probíhala většina předvánočních firemních večírků. Sedl jsem si nahoru abych měl ten správný výhled na dění v lokále a dal si celkem dobrou pizzu. V závěsu za italským slaným koláčem dorazil i celý natěšený Dikobraz. Ke svému úžasu jsem zjistil, že A38 není jen tak ledajaký klub, ale že se trsá a koncertuje na zakotvené lodi.

Diky se pochlubil, že prý celé jméno lodi je [bla bla - kdo si to má pořád pamatovat, že?] což je nějaký slavný ukrajinský vědec. A tak jsme zaplatili a vyrazili. Pěšky. O kousek nám ujela 4ka, která by nás stejně nablížila jen o jednu zastávku. Jako zajíci na pozdním honu jsme si zakličkovali mezi auty v rušné dopravě (k tomu nábřeží se na Buda straně přechází fakt děsně - někdo mi říkal, že vybudovat v Budapešti přechod pro chodce je skoro nákladnější a složitější než postavit nájezd na dálnici) a už jsme scházeli po můstku na palubu. Pravda, loď má vedle sebe dostavěnou takovou krabici, ale jinak je to vážně parník sovětského střihu. Žádný takový zženštilý výletní parníček co jezdí po Vltavě - tohle je pořádná vojenská loď s budíkama a zahnutýma trubkama vedoucíma na palubu.



Dali jsme si nějaké to víno, první kapela naladila, něco zašeptali do mikrofónů a už začali hrát. Na svůj věk (hrubým odhadem ještě teenejdři) nehráli vůbec špatně. Vážně vtipný byl sólový kytarista, který vypadal tak možná na jedenáct a jednu písničku se pokoušel zazpívat svým chlapeckým hlasem sólově nějakou metalovou (zřejmě) vypalovačku. Dojem z toho byl značně rozpačitý. Dalším roztomilým elementem byl druhý kytarista, který vypadal poněkud dospěleji (zřejmě díky tomu, že už mu začínaly růst vousy). Představte si chlápka v tricku s nejakou obludkou a kraťasech - vlastně takhle nějak si představuji zapřísáhlého skejťáka, který drží kytaru a zuřivě hraje a přitom se doširoka rozkročí a s každým tónem jeho kolena klesají níž a níž k zemi, ale přitom se jimi země nikdy nedotkne i když celé obecenstvo předpokládá, že v příštím okamžiku udělá minimálně provaz.


Kapitolou samou pro sebe byl potom klávesista. Také velmi mladý, ale tvářící se velmi otráveně, asi jako kdyby si v duchu říkal "mám já tohle zapotřebí? ... to si snad ze mě všichni dělají legraci ... takový malý klub ... měli bychom hrát minimálně na stadionu, tam bych si to aspoň kapku užil", v jednom koutku cigaretu a v tom druhém nakyslý výraz profíka. Občas hrábl do kláves a zahrál dva tři tóny. Pravda, té muzice i ta kapka dodala naprosto jinou, lepší chuť.

Celkově tak 2 písničky stály za to, ale kdo ví jestli byly jejich. To u druhé kapely o originalitě nemám nejmenších pochyb. Strečna Mladina jsou samorosty ze Slovinska. Poslechl jsem si pár ukázek na internetu dopředu, ale nemohlo mne to připravit na to co přišlo. Asi jako u jazzu, ani u téhle muziky nedokáže sebe lepší záznam zachytit bezprostřední dojem z té muziky.

Odehrává se to asi takhle: santusácky vypadající taky stejťák začne vytříbeně ale s razancí bušit do bicích a vepředu si "povídají" 2 elektrické kytary. Zvuk ale přitom ani trochu nezní jazzové - spíš rockově. I když mají pár písniček kde sem tam něco štěknou do mikrofónů, ve zkutečnosti se jim podařilo vokály vytlačit a při tom produkovat velmi poslouchatelnou a zajímavou muziku. Rozhodně bych neřekl, že je to instrumentálka. U té totiž nějaký hudební nástroj hraje part místo zpěváka. Tady to ale funguje tak, že pro hlas tu v té muzice prostě není už místo. Prostě si chlapci vystačí jen s bicími a kytarami. Po první písničce jsem věděl, že je to něco mimořádného. Parket se sice pomalu zaplňoval, ale lidi jen stáli a v tom lepším případě poslouchali. Do rytmu jsem pohupoval ladně boky jen já a Diky začal tančit svého skoro kozáčka. Prostě exoti.


Když skončili, běžel jsem si koupit jejich CD. Dikobraz nezůstal pozadu, s tím, že musí nalovit jejich podpisy. Já už jsem z něčeho takového vyrostl - co z toho budu mít? Chvíli jsem váhal, ale pak jsem se dal do řeči se Prostořekým a jeho přáteli.

Mezitím Dredatá holčina poklepala Dikymu na rameno a když viděla, že nerozumí maďarsky, zeptala se anglicky s přátelským úsměvem: "Výborně tančíš, kde jsi se to naučil."
"U nás doma jsem takhle proskákal nejeden koncert."
"A kde to je, tam u vás?"
"Jsem z Ukrajiny. Ty jsi z Budapešti?"
"Ne přímo z města - vyrostla jsem na venkově. Tady studuji univerzitu."
"Co zajímavého studuješ?" zajímalo spíš ze zdvořilosti Dikyho - čekal nějakou psychologii, nebo jinou humanitní vědu.
"Elektrotechniku."

Tak to mu opravdu vyrazilo dech.

Strečna Mladina mezitím sklidila své nádobíčko a na pódium nastoupili chlapci s vlasy až k pasu. Věkem mohli být tatínky té první kapely. Kdo ví, možná i byli. Začali hrát a Dikobraz začal zase svým nezaměnitelným stylem tančit. Po pár minutách vyzval Dredatou, aby si zaskákala s ním. Ta se pokoušela jeho širokému mladistvému úsměvu chvíli odolávat, ale nakonec se přidala.




Zatímco já stál vzadu a mračil jsem se. Ne že bych něco věděl o Dikobrazově nové známé - vlastně jsem si ji ani nevšiml, ale ta muzika se počítala ke styly zvanému Metal a to je kromě Vaška a Evy (čily dechovky) jediný hudební styl, který vážně nemůžu vystát. Když už jsem se takhle mračil třetí písničku, zhodnotil jsem že se to asi nezlepší, v rychlosti se rozloučil s Dikym a stihl poslední tramvaj k sobě na Zámek.

Po koncertě pokračovali Dikobraz s Dredatou v nezávazné koktejlové konverzaci, když tu se najednou rozpomněl na autogramy Strečně Mladiny. Slušně se Dredaté omluvil a v davu našel kytaristu a strkal mu do ruky CD - ten však na takový zájem fanoušků nebyl připravený a tak u sebe neměl tužku. Jako superhrdina se Dikobraz octl u baru a vyprosil si na barmance propisku a vrátil se za kytaristou. Ten zavolal toho druhého a společně vyšvihli fajnové věnování na booklet. "A kde máte bubeníka?"
"Ten se fláká někde v backstejdži. Můžeme tě tam vzít, jestli chceš..."

Slovo dalo slovo a Dikobraz si rázem povídal s kapelou za pódiem. Co dělá v Budapešti, jak se žije hudebníkům v Lubljani ("z ruky do huby") atd. Zjistil, že druhý (ten statnější) kytarista je ve skutečnosti Srb.

Diky si vzpomněl na Dredatou. Vyběhl zpět a zjistil, že se s kamarádem zrovna sbírají k odchodu. V zoufalé snaze ji zdržet ji nabídl, že může s ním do zákulisí. To ji vážně zaimponovalo a její naštvanost roztála jako rampouch u otevřeného okna do kuchyně.

Jenže byl tu háček.

"Tebe znám, ale ji ne!" zabodl rozhodně prst směrem k Dredaté udělaný chlap u schůdků na pódium.

"OK, počkej tu na mě a já to zařídím. Hned jsem zpátky." a celý obav odběhl zpět za kapelou, div se nepřerazil na schodech. Naštěstí chlapci neměli problém se slečnou ve svém doupěti a tak Dredatou pustili za sebou.


"Víš proč Slovinci nemají rádi Srby? Protože jsou hloupý a líní." povídá Srb vracející se od baru.
"Hej, zapomněls mi přinést to mochýto!" zaprotestoval bubeník.
"Vidíš co jsem říkal, jsem hloupý, že jsem ho zapomněl a moc líný tam jít zpátky." a dosedl pohodlně do křesla.

Ostatní se svalili smíchy, jen bubeník se herecky zamračil a s úsměvem na tváři vstal a zamířil směrem k lesknoucím se flaškám za barem.

Tak noc pokračovala až se rozhodli nad ránem změnit lokál a vylezli z backstage zakulacenými dvířky na palubu lodi a chvíli pozorovali krásně nasvícené Národní Divadlo a klidnou řeku ve které se pomalu začalo odrážet začínající svítání. Zavolali si taxík a zamířili na druhou stranu města do posledního otevřeného baru kam se slézají po probdělé noci lidé z celé Budapeště.

Lidé tam spí na židlích a stolech, někteří opilci se ještě snaží zaostřit, ale už jim to moc nejde. Nakonec je vyhnali i odtamtud a tak první ranní tramvají jeli hledat svůj hotel. Potkali na mol ožralého Dána a upozornili Dikobraze, že s Dány v takovém stavu se nevyplácí pouštět do filozofických debat.

Po tom co už pěšky šli půl hodiny a zeptali se na cestu zjistili, že jdou špatným směrem. Nakonec ale Srb prohlásil:
"Tak a jsme tady! Tadyten nápis znamená ve srbštině kozy. Tady za rohem bydlíme, pamatuju si to podle toho."

A nemýlil se. Nastalo loučení, nekonečné přátelské, vrávoravé objímání a sliby, že se zase jednou všichni uvidí. Podle posledních zpráv se Strečna Mladina do Budapešti chystá zase někdy na jaře.

No já jsem bledl závistí když mi to všechno Diky povídal. Co se to se mnou sakra děje, většinou se takové storky Plici stávají mě a on je ten tichý kluk z východu. Hold už asi stárnu. Budu s tím něco muset udělat.