tag:blogger.com,1999:blog-85005477305512132022024-03-09T00:57:53.572+01:00Buda a Pešťnaxhttp://www.blogger.com/profile/13494424312077740447noreply@blogger.comBlogger10125tag:blogger.com,1999:blog-8500547730551213202.post-22399789911382132662015-05-09T23:08:00.001+02:002015-05-10T00:24:32.492+02:00Revoluce v psaníMůj milý čtenáři. Musím tě zklamat, ale již nežiji v maďarské metropoli a tak tu žádné další veselé příhody z tohoto města nenajdeš. Nicméně jsem se dnes zde (především z pohodlnisti) rozhodl zadokumentovat takový malý, téměř roztomilý nápad, který vnikl v minulém týdnu na setkání mých spolustudentů <a href="http://www.renenekuda.cz/kurzy-tvurciho-psani/maly-kurz-tvurciho-psani/">miniakademie tvůrčího psaní Reného Nekudy</a>.<br />
<br />
Diskutovali jsme (čistě akademicky, samozřejmě) za jakých okolností by bylo možné napsat kolektivní dílo. Postupně jsme došli až k následujícímu modelu, který by možná i mohl fungovat:<br />
<ul>
<li>Každý píše text po malých částech (řekněme 100 znaků).</li>
<li>V kterémkoli okamžiku se kdokoli jiný může zapojit do tvorby společného literárního útvaru tím, že prostě logicky naváže na některý předchozí část příběhu.</li>
<li>Tím vzniká ne jedna dějová linie, ale jakýsi strom alternativních vývojů děje.</li>
<li>Aby měl čtenář usnadněnou volbu kterou alternativou se dále vydat, každý celistvý kousek je možné ohodnotit.</li>
</ul>
Pro účely experimentování jsem si založil následující twitter účet: @twictionstory. Zkuste se zapojit i vy!naxhttp://www.blogger.com/profile/13494424312077740447noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8500547730551213202.post-48457634313740853352012-07-03T00:47:00.001+02:002012-07-03T01:10:39.180+02:00Jak jsem si potykal s mezinárodní hvězdou<a href="http://2.bp.blogspot.com/-dHb7cj7jWZg/T_H4wPsCStI/AAAAAAAAOLk/g3LkWZV8E54/s1600/DSC04540.JPG" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="http://2.bp.blogspot.com/-dHb7cj7jWZg/T_H4wPsCStI/AAAAAAAAOLk/g3LkWZV8E54/s320/DSC04540.JPG" /></a><br />
Všechno to začalo ve vyhlášeném Humus baru kousek od Ištván baziliky. Byl jsem tam prvně, i když student který pro mne dělá, humus jako jídlo miluje a už mi několikrát nabízel, že mě tam zavede. Ta příležitost se nakonec naskytla když nás navštívil náš společný kolega z Londýna, Randžíd. Jak<br />
<br />
jste už možná pochopili, původně z Londýna není. Konkrétně je z Mumbaje.<br />
<br />
Odpoledne, ještě v officu jsme ftipkovali, že Humus zní skoro jako Hamás - tak aby to nebylo třeba krytí pro nějakou al-kajda odnož. Jaké bylo naše překvapení, když pak slečna servírka skutečně humus vyslovovala jako Hamás a nějak nemohla pochopit čemu se smějeme.<br />
<br />
<div>
<a href="http://1.bp.blogspot.com/-xOH6Gqp8NOY/T_Ifo6Ii5gI/AAAAAAAAOL0/oR-5ZTAzurM/s1600/nishant.JPG" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-xOH6Gqp8NOY/T_Ifo6Ii5gI/AAAAAAAAOL0/oR-5ZTAzurM/s320/nishant.JPG" /></a>Když jsme vešli do příjemné restaurace s barovými stoličkami u zvýšených stolů, úplně automaticky jsem šáhl po Fanzinu - anglicky psaném kulturním magazínu. Když jsme si sedli ztočilo se téma na něco co mne úplně nezajímalo a tak jsem si úplně suverénně a o to více neslušně otevřel ten<br />
<br />
barevný A5 časopis. A tam to bylo! Hned na té stránce, kde jsem ho otevřel, byla reklama na koncert Infekted Mashroom!<br />
<span style="background-color: white;"><br /></span><br />
"Wow, oni budou hrát tady v Budapešti!" zajásal jsem. "No není to náhoda, že zrovna kamarád, který na ně letěl do Belgie se tenhle víkend žení?" vzpomněl jsem si hned na Petera.<span style="background-color: white;"><br /></span></div>
<div>
"A co hrají za styl?" zeptal se můj kolega z Commonwealthu.<br />
<span style="background-color: white; text-align: center;"><br /></span></div>
"Takový živý psytrance - v podstatě Goa."<div>
<br />
"Uuu, to musíš být zhulený, abys to poslouchal, ne?"<br />
<br />
"Ne, já si jen musím dát zmrzlinu." zakončil jsem poněkud surealisticky (tedy alespoň pro lidi co mne neznají).<br />
<br />
"Hrají pozítří" dodal náš intern. Nemohl jsem uvěřit svému štěstí. Jen mne trochu znepokojilo, že se to mělo odehrávat na nějakém místě o kterém jsem v životě neslyšel. Nu což, najdu to večer na internetu.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://1.bp.blogspot.com/-gwWN7JoQEkY/T_H4sLOgCNI/AAAAAAAAOK0/76S22KVmXUY/s1600/DSC04512.JPG" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://1.bp.blogspot.com/-gwWN7JoQEkY/T_H4sLOgCNI/AAAAAAAAOK0/76S22KVmXUY/s320/DSC04512.JPG" width="240" /></a></div>
A když jsem do prohlížeče po příchodu domů skutečně zadal adresu z reklamy a úspěšně se popral s tím, že stránka byla celá ve flashi a jen v maďarštině (čili google translate nefungoval), přestal jsem věřit na štěstí a uvědomil jsem si, že to musí být osud. Ta venkovní stage, trochu ve stylu maďarských festivalů, byla totiž jen asi 500m od místa kde pracuji.</div>
<div>
Ukázalo se, že nejsem sám kdo se na koncert chystá a tak jsme se ve čtvrtek vydali na místo činu - totiž koncertu. Spolu s mým dobrým kamarádem Dikobrazem (který v bussines causual a velkých muších brýlích vypadal trochu jako ukrajinský mafián) jsme ještě přibrali Huliče. Ten také nosí černé brýle akorát, že ten je má na nose celý den - že prý aby mohl beztrestně spát na meetinzích) a vypadá jako regulérní smažka.<br />
<br /></div>
<div>
Nastoupili jsme do výtahu a slečna, která nastoupila s námi si všimla vytištěné vstupenky a optala se: "Aaaa, Infekted Mushroom budou hrát v Budapešti?"</div>
<div>
<a href="http://1.bp.blogspot.com/-ci7dAPnPrFI/T_H4ud4m3AI/AAAAAAAAOLM/owWa21vVnI8/s1600/DSC04537.JPG" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-ci7dAPnPrFI/T_H4ud4m3AI/AAAAAAAAOLM/owWa21vVnI8/s320/DSC04537.JPG" /></a>"Jo, jo - dnes večer, jen kousek odtud. Právě tam míříme."<br />
<br />
"Sakra, to mám smůlu. A já zrovna už mám na dnešek jiný program" a udělala nešťastný obličej.<br />
<br />
Dorazili jsme docela brzo, takže jsem si mohl ještě dát obligátní zmrzku. Sedli jsme si hezky ke stolku nedaleko pódia a zaposlouchali se do docela hezky namixovaného psytrancu, který hrál warm up DJ. Během hovoru jsem se dozvěděl, že Ákoš tento týden poznal nějakou slečnu co se v Budapešti učí česky a hned mu prý nabídla, že ho bude učit. Nějak mu vůbec nedošlo, že jsem vlastně čech. Neodolal jsem a musel jsem ho alespoň naučit frázi jak si objednat v hospodě: "Jedno pivíííčkooo!"<br />
<br />
Když se před pódiem začali hromadit lidi, uznali jsme, že je na čase si zabrat místo pro sebe. Nebo to možná bylo proto, že přišla slečna v duhově barevných šatech. Škoda, že za chvíli se ukázalo, že jen před pódiem čekala na svého přítele.<br />
<br />
Vůbec tu byli k vidění různá individua. Třeba hned u zábrany před pódiem stál obtloustlý chlápek s bradkou v tričku Metalica. "Vidíš toho týpka támhle" povídám Maxovi, "ten jak kolem sebe vrhá ty kosé pohledy typu 'dnes jsem už rozporcoval 2 lidi a do půlnoci zakopu pod záhonek ještě aspoň jednoho'."<br />
<br />
"Ježiši, teď se na mne podíval - jsem ztracen." ftipkovali jsme.</div>
<div>
Trošičku jsem se tanečně rozehřál a naše okolí se docela slušně zaplnilo. Začínal jsem věřit tomu, že asi těch tisíc lístků co byly v prodeji pořadatelé nejspíš všechny udaly.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://3.bp.blogspot.com/-PiIBYyvaS_g/T_H4tm6H7tI/AAAAAAAAOLE/TVJKsAcyXbQ/s1600/DSC04514.JPG" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://3.bp.blogspot.com/-PiIBYyvaS_g/T_H4tm6H7tI/AAAAAAAAOLE/TVJKsAcyXbQ/s320/DSC04514.JPG" width="240" /></a></div>
Čekání uteklo rychle a s posledními paprsky slunce přišla na pódium kapela. Začali kytarovým sólem jako od Sounů a na to všechno rozburácel Psy rytmus. Zpěvák buď hopsal jako gumídek nebo zpíval nenáročné vokály.<br />
<br />
Ze začátku byly jeho výkřiky "Budapešť, show me your hands!" celkem fajn, ale když to opakoval každých cirka 5 minut, už to byla docela nuda. Občas zkusil nějakou obměnu jako "Show me your fingers!", ale moc to nepomáhalo.<br />
<br />
Když jsem se začal ke konci trochu nudit, užíval jsem si aspoň vlaky, které občas za pódiem projížděli. Působilo to docela psychadelicky, obzvlášť když si člověk uvědomil, že některé z nich přijíždí z Rakouska - domoviny to právě hrající kapely.<br />
<br /></div>
<div>
<a href="http://4.bp.blogspot.com/-Zzn_tS8qtxg/T_H4tFa_umI/AAAAAAAAOK8/dN0IO8yYaDg/s1600/DSC04513.JPG" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><br /></a>S Psytrance rytmy docela ladila všudypřítomná vůně svobody. Jen cigarety mi docela vadily a jak jsme byli celkem namačkáni, bál jsem se aby mi někdo nepropálil mé památné sněhově bílé kraťasy ze služebky z Antverp, ve kterých jsem svého času hrál na táboře teplého Bělokněžníka.<br />
<br />
Trošku nevole pak mezi přítomnými hrdými maďary vyvolalo, když se zpěvák už pořádně zbrocený potem přeřekl a ukázal tak, kam tu zemi řadí: "Thank you Buchurešť - eee - Budapešť!". Inu stane se. Budu si to muset pamatovat a použít na nějakém z koncertů mojí kapely.<br />
<br />
Když koncert skončil, byl jsem pořádně zpocený, jak jsem cirka 2 hodiny nepřetržitě tančil a skákal s davem. Vyklopil jsem do sebe podle zvyku 2 vody bez bublinek a po chvíli se přidal k afterparty, která probíhala o kus vedle. Tady jsem měl konečně trochu prostoru svůj tanec rozvinout úplně. Jak já miluju rychlé koordinované pohyby...<br />
<br />
Nějaký rádoby raper (nebo brake dancer, co já vím) mi to tančení dokonce pochválil. Že prý něco takového jaktěživ neviděl. No možná to nebyla pochvala.<br />
<br />
Tančil jsem takhle asi čtvrt hodiny, když jsem si všiml, že se vedle stage utvořil nějaký hlouček asi tak třináctiletých slečen. Nevěnoval jsem tomu pozornost, ale po chvíli se hlouček přiblížil a všiml jsem si, že zhruba uprostřed s třema pány ve žlutých tričkách ochranky stojí zpěvák a mezi podpisováním různých divčích končetin a jiných míst mne po očku sleduje.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://4.bp.blogspot.com/-KqaQqr62sck/T_H4u3b8jOI/AAAAAAAAOLU/Sqa4_AWpJWw/s1600/DSC04538.JPG" imageanchor="1" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><img border="0" height="240" src="http://4.bp.blogspot.com/-KqaQqr62sck/T_H4u3b8jOI/AAAAAAAAOLU/Sqa4_AWpJWw/s320/DSC04538.JPG" width="320" /></a></div>
Když byl s podpisováním hotov, kývnul na mne jako, že abych přišel. Inu když celebrita poroučí, co bych mu neudělal radost, že?<br />
<br />
"Hej, tebe si pamatuju - v tom davu jste celkem vyčnívali. Dělali jste tam tím poskakováním celkem bordel ne?" a s úsměvem se podíval na jednoho pána z ochranky: "Zatkněte ho, strážmistře!"<br />
<br />
Na chvíli se mi zastavilo srdce. Jak že to bylo? Když celebrita poroučí...<br />
<br />
Muž z ochranky se ani nepohnul. Buď neuměl anglicky, nebo byl na takové ftípky už zvyklý. Podle celkem nechápavého a nerozhodného výrazu spíš to první. To už jsem pochopil i já, že si zpěvák dělá legraci.<br />
<br />
"Hele ta první půlka koncertu byla fajn, ale druhá se moc nepovedla. To hrajete schválně to horší nakonec?" řekl jsem s úsměvem zase já. Skutečně se mi daleko víc líbila první půlka koncertu a ke konci to byl jen shit bez duše.<br />
<br />
Zpěvák se na mne díval asi 5 vteřin s tvrdým rakouským výrazem ve tváři. Až mne přešel smích. Pak už se neudržel a začal se smát bezstarostným smíchem. Do toho přišly další 2 fanynky a on se jim musel podepsat na čelo.<br />
<br />
<a href="http://4.bp.blogspot.com/-Zzn_tS8qtxg/T_H4tFa_umI/AAAAAAAAOK8/dN0IO8yYaDg/s1600/DSC04513.JPG" style="background-color: white; clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-Zzn_tS8qtxg/T_H4tFa_umI/AAAAAAAAOK8/dN0IO8yYaDg/s400/DSC04513.JPG" /></a>Napadlo mě, že by to nemusel být špatný nápad požádat ho o nějaké přání pro Petera: "Můj kámoš, váš velký fanda, se bude ženit tenhle víkend, nenapsal bys mu nějaké přání?" a podal jsem mu svůj zápisník, kam už jsem během koncertu stihl načmárat pár obrázků.<br />
<br />
"Jak se jmenuje tvůj kámoš?"<br />
<br />
"Peter"</div>
<div>
Vzal fix a začal psát do náčtníku "Peter is fucked!" pak zvedl oči a dodal "Every day from now on!"</div>
<div>
Vtom si všiml obrázku na druhé stránce. "Tohle mám být já?" S omluvným gestem jsem přikývl.<br />
<br />
"Hmm, asi budu muset zapracovat na póze na jevišti když zpívám." a vyšvihl přes ten obrázek svůj fixoidní autogram.<br />
<br />
Potom mne pozval do backstage, což jsem s radostí přijal. Co jsme řešili tam, ale nikomu věšet na nosánek nebudu. Slíbil jsem jim to...<br />
<br />
No a svatba? Ta se sakra povedla. Pravda, strávit obřad v obleku při těch tropických vedrech bylo trochu drsné. Vše ale odvál zážitek jízdy historickou tramvají na Ladranku kde pak byla hostino-párty. Pro změnu jsem tančil až do 3 do rána, abych pak cestou domů pořádně zmokl. Teda vlastně ne úplně - prozíravě jsem si do těch tropů půjčil deštník.</div>naxhttp://www.blogger.com/profile/13494424312077740447noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8500547730551213202.post-43907845977081931502011-11-06T15:56:00.003+01:002011-11-06T22:07:41.354+01:00Holubí letkaTo, že mne Dan navštíví jsem věděl už dlouho. To, že si sebou přiveze nějakou slečnu také dopředu avizoval. Ale to, že ve stejné době má být v Budapešti i Žižkin se mi úplně vykouřilo z hlavy.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://4.bp.blogspot.com/-hsipZXijY0s/TraddXKl4TI/AAAAAAAALfk/ed5DwzPoRy8/s1600/DSC03930.JPG" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="234" src="http://4.bp.blogspot.com/-hsipZXijY0s/TraddXKl4TI/AAAAAAAALfk/ed5DwzPoRy8/s320/DSC03930.JPG" width="320" /></a></div>Původní plán byl, že nechám dvě hrdličky v klidu u sebe v bytě a ve středu nebo nejpozději ve čtvrtek vyrazím směr Ostrava, kde jsem měl v plánu překonat obludných 5 tisíc m převýšení na Beskydské sedmičce. Přemluvila mne do toho Vysmátá - že prý jsem ji inspiroval tím, jak jsem zdolal Kinzsi 100 km (taková maďarské Praha-Prčice). Chvíli jsem o tom přemýšlel (hlavně o tom, že jsem tu stovku přeci nakonec dal jen a jen kvůli tomu, abych to nemusel jít za rok znovu), ale nakonec jsem si vzpomněl na výborný lehce extrémní orienťák Noční můry který jsem s ní absolvoval (není nad to si vyřvat hlasivky při přezpívání celého zpěvníku po osmnácti hodinách pochodu) a rozhodl se, že to může být další meta o kterou se pokusit.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://3.bp.blogspot.com/-fdEGnjiFROc/TradcahfxYI/AAAAAAAALfg/2EWYGJgoqHk/s1600/DSC03929.JPG" imageanchor="1" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><img border="0" height="240" src="http://3.bp.blogspot.com/-fdEGnjiFROc/TradcahfxYI/AAAAAAAALfg/2EWYGJgoqHk/s320/DSC03929.JPG" width="320" /></a></div>Jenže týden dopředu mi Vysmátá napsala, že si nějak podlomila zdraví jak jsme na Miškovic svatbě po 3h spánku lezli (a zpívali) na Malý a Velký Rozsuťec. Nebo možná to bylo z toho, že když jsme se z něho vrátili tak jsem nepřestali zpívat a vydrželo nám to až do čtyř ráno.<br />
<br />
V úterý večer (po večeři s jakýmsi hlavounem z New Yorku v jarmulce) jsem zaběhl domů převléct se a vyrazil na zastávku Studenta na Nepliget, kam jsem to stihl tak akorát. Vždy mne dostane jak se Češi nevěřícně rozhlíží kolem když prvně dorazí do Budapeště autobusem. Autobusák je uprostřed gheta - jedna z nejhorších čtvrtí v Budapešti. Žižkin si hned všiml, že vedle zastávky ve stánku prodávají napalm. Tedy ne ten vojenský, hořlavý, ale nějaké jídlo nebo pití podobného jména. Hned se hrnul si ho koupit, ale nakonec ho odradili okolo stojící a nevraživě se tvářící bezďáci.<br />
<br />
Já jsem se zatím pokoušel nějak poradit bezradné mladé dvojici čechů nějaký hostel. Vzhledem k tomu, že znám jen jeden, bylo rozhodování který jim doporučit celkem jednoduché.<br />
<br />
Pak už jsme se vydali vstříc zážitku povozit se neupravenou ruskou soupravou metra. "Heh, to je dobrý - tady mají místo televizí zrcadla." poznamenala pohotově DPrincezna. "To je jako když američani po letech bádání vyzkoumali plnicí pero pro astronauty, které funguje i ve stavu beztíže a rusové odjakživa používají koh-i-norky."<br />
<br />
Když pak souprava hlučně přirachotila, Žižkin dostal záchvat smíchu div se nezkácel do kolejiště. "Máte štěstí, tohle je ten novější model. Většina vlaků tu ještě má ta kulatá vypouklá světla!" dodal jsem sarkasticky.<br />
<br />
Když jsme pak přijeli na moji stanici, neodolali jsme se Žižkinem a jezdící schody jsme si vyběhli. Akorát že on s několika kilovou krosnou.<br />
<br />
"Tady většinou stávají trolejbusy značky Ikarus - pamatujete si je ještě?" Dan s DPrinceznou se tvářili jako že nepamatují. "Ty jezdívali po Praze před tím, než zavedli městské Karosy." Asi bych si měl dávat pozor na to poučování - obzvlášť když dělám hrubek víc než kde jaký pubeťák.<br />
<br />
"Naxi, nevíš kde je v Budapešti hotel Gelert? Tam mám bydlet. Musím se tam dnes nahlásit."<br />
"Tak to vím přesně, to jsou hlavně taky jedny z nejvyhlášenějších lázní."<br />
"Kecáš! Je to od tebe daleko?"<br />
"Úplně blízko to není, ale v Budapešti v podstatě není nic daleko. Obzvlášť ode mne ne." zazubil jsem se.<br />
<br />
Doma jsme se moc neohřáli a okolo půlnoci pak vyrazili na první noční prohlídku městem. Vzali jsme to podél Dunaje, kolem parlamentu a pak po nábřeží s výhledem na hrad.<br />
<br />
Když jsem u zeleného mostu ukázal přes Dunaj "A támhleto je tvůj hotel." Žižkin lehce zalapal po dechu.<br />
<br />
Cestou přes most se vyjevila profesionální úchylka a on obdivoval konstrukci: "Ty krávo, tohle bych nejtovat teda nechtěl."<br />
<br />
V hotelu se pak zaregistroval na recepci a všichni čtyři jsme suverénně vyrazili do jeho jednolůžkového pokoje. Ve výtahu pak prohlásil: "Recepční po mě chtěl kreditku, ale řekl jsem mu, že ji mám doma v Čechách a pak už po mě radši nic nechtěl."<br />
<br />
Když výtah zastavil, šli jsme dlouhatánskou různě zahýbající chodbou, dveře kolem nás utíkaly jako by se nás bály - třeba to bylo tím, že jsme byli oblečeni docela vandrácky - až na úplný naprostý konec, kde by člověk čekal jen malou místnůstku na úklidové náčiní. Pokoj byl s romantickým výhledem na členitou střechu - kromě ní nic jiného vidět nebylo.<br />
<br />
Zamířili jsme tedy zpět do města. Cíl byl jasný - Szimpla. Najíme se tam a trochu poklábosíme. Mí hosté už sice kapku reptali, že jsou hladoví jak vlci po dlouhé zimě (což se jim dalo jen těžko věřit za takové teplé letní noci), ale nakonec jsme úspěšně dorazili až k tomuto ruin baru kousek od Astorie. Před tím jsme ale koupili DPrincezně společně kytku. Co taky jiného udělat po půlnoci na ulici plné zavřených antikvariátů s maďarskými knihami, že?<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://3.bp.blogspot.com/-EVzDT8p0ue0/Tradecf31-I/AAAAAAAALfo/f8xukC7ooTQ/s1600/DSC03931.JPG" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="240" src="http://3.bp.blogspot.com/-EVzDT8p0ue0/Tradecf31-I/AAAAAAAALfo/f8xukC7ooTQ/s320/DSC03931.JPG" width="320" /></a></div>Docela mne zarazilo jak hezky ulici kde je Szimpla od minule opravili. Když jsem tu byl naposledy, tak byla komplet rozkopaná a před Szimplou stál bagr na kterém byla přivázaná řetězy jízdní kola. Teď tu byly moderní stojany na kola a nové dláždění. Jen vyhazovači před tímhle vyhlášeným místem zůstali stejní.<br />
<br />
Uvnitř jsem si dal svůj oblíbený obří burger a mí hosté se podělili o zapékané bagety. Po této první uvítací žranici jsme se přesunuli na vzduch do otevřeného nitrobloku a já objednal nějaké panáčky pálinky, aby mí hosté okusili jak chutná Maďarsko. Ukázalo se ale že až na Dana oba zbylí členové výpravy zrovna jako na potvoru abstinují. Žižkin si tedy pro chuť jednoho dal. Dál ale raději upíjel vodu nebohé květince.<br />
<br />
Když jsem ráno vstával do práce, ostatní ještě tvrdě spali.<br />
<br />
Zatímco já jsem v potu tváře dřel v továrně u stroje, oni zvládli navštívit základní turistické atrakce - velký trh, citadelu a snad i hrad. Oblékajíce se večer zpět do cyklistického, uvědomil jsem si, že vlastně nemám ani na jednoho telefoní číslo. Tedy kromě Dana. Ale ten to nebral. Byl už jsem doma, když mi zavolal Žižkin:<br />
"Tak kde paříš? Naše loď právě přiráží ke břehu kousek od parlamentu."<br />
<br />
Uvědomil jsem si, že se zmiňoval o nějakém rautu na lodi. Tak to jsem asi docela prošvihl. Alespoň jsem si měl kdy zabalit na tu Beskydskou sedmičku. Volal jsem z práce Vysmáté a moc se netvářila, ale prý mi dá definitivně vědět zítra ráno podle toho jak špatně to bude vypadat s jejím zdravím.<br />
<br />
"Kde bych byl, doma jsem. V posteli. Přijďte a někam ještě vyrazíme."<br />
<br />
Převlékl jsem se tedy zpět z trička, které jsem před časem prohlásil za pyžamo, do košile kterou jsem před časem koupil v sekáči, kde prodávají oblečení na váhu. Když už mi bylo čekání dlouhé, rozhodl jsem se, že jim půjdu naproti. Úplně samozřejmě jsem je potkal přímo před domovními dveřmi.<br />
<br />
"Čoveče ten raut byl ale hukot. Přišli jsme tam, DPrincezna v ruce lístek a já povídám: 'Zapoměl jsem lístek v hotelu'" zadeklamoval Žižkin. "Hosteska se jen usmála a prej 'žádný problém, pane' a já jen na Dana - nestůj tam tak a poď! Jenže jak jsem šli po tom molu uviděl jsem že u vstupu na palubu stojí další páni ve fraku. Dostal jsem strach, že se začnou vyptávat co jsme měli za přednášky nebo tak něco. No a když jsme přišli až k nim, jeden z nich jen 'Šampaňské nebo vermut, pane?'"<br />
<br />
"Nejhorší bylo, jak byli všichni okolo v oblecích a my jak šupáci s rozdrbanými batohy!" obrátila oči v sloup DPrincezna.<br />
<br />
"V materiálech bylo, že společenský oblek není nutný, ale oni ti blbci organizátoři naplánovali odjezd 15 minut po skončení poslední přednášky, takže se nikdo nestihl převléct."<br />
<br />
"Takže chápu to dobře, že hlad nemáte?"<br />
<br />
"Ani omylem. Tolik jídla jako tam jsem už dlouho nesnědla. Dovedeš si představit dlouhatánský stůl plný zákusků?"<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://4.bp.blogspot.com/-BsoqhZv1RyU/TradkhI6YHI/AAAAAAAALgE/ZLe7TfLj5eo/s1600/DSC03938.JPG" imageanchor="1" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><img border="0" height="240" src="http://4.bp.blogspot.com/-BsoqhZv1RyU/TradkhI6YHI/AAAAAAAALgE/ZLe7TfLj5eo/s320/DSC03938.JPG" width="320" /></a></div>Hmm, dovedu. Ještě že jsem tam nebyl...<br />
<br />
"Hele já jsem mrtvej - jdu do hajan." prohlásil Dan. Chvíli jsme ho přemlouvali, ale nakonec jsme seznali, že je to zbytečné a nechali jsme toho.<br />
<br />
"Máte chuť na jazz?" nadhodil jsem. V Gödöru měla zrovna hrát nějaká začínající kapela. Když jsme dorazili, zjistili jsme, že jsou zatraceně hodně začínající. Přesně ten jediný typ jazzu který naprosto nesnáším. Změť nesouvisejících tónu a hudebníci se jen předhánějí v tom kdo vytvoří horší kakofonii. Posadili jsme se nicméně venku a povídali jsme o všem možném. Z minulého večera jsem věděl, že nalévat jim alkohol nemá cenu a tak jsem se sám spokojil s limonádou.<br />
<br />
Po nějaké hodince nás ale místo omrzelo a tak jsem navrhl, že bychom se mohli podívat na loď. Na A38. Tramvají jsme se dovezli ke Gelertu a zbytek došli. Na lodi však už koncert skončil. Přesto jsme se posadili na schody vedoucí do vody a začali rozebírat vztahy k dívkám (v případě mne a Žižkina) a chlapcům (v případě DPrincezny).<br />
<br />
Zapípal mobil. "Nejhorší je, když slečna nepochopí včas, že z toho nic nebude." prohlásil Žižkin po tom co se nechal ozářit měkkým světlem svého telefonu.<br />
<br />
Po chvíli ticha pokračoval: "V anglii jsem měl kolegu. Jeho nejlepší kamarád, šťastně ženatý muž, dobrodruh - zabil se při seskoku padákem. Prostě tragédie. Měli spolu firmu a ten kolega potřeboval vytáhnout nějaké podrobnosti o smlouvě z emailu svého mrtvého kamaráda. Nic složitého, heslo znal - jenže když ten email hledal, všiml si mailů od jejich společné mladičké kamarádky. Ne, nečetl je, jen mu v hlavě zůstal vyražený předmět: 'Miluji tě!'<br />
<br />
Nejprve se na to snažil zapomenout, ale pak si uvědomil, že za čas si pro počítač příjde manželka kamaráda. Rozhodl se, že je potřeba s tím něco udělat. Zavolal té kamarádce a zeptal se jí jak to tedy je. Nejprve zapírala, tvrdila že o ničem neví. Tak jí ukázal ten počítač a poštu o kterou šlo. Prý nikdy v životě nezapomene na její výraz překvapení a zděšení než se rozplakala.<br />
<br />
Všechnu jejich korespondenci pak důkladně a definitivně smazali a on to pokládal za vyřešené. Ne však ona. Najednou je spojovalo tajemství a ona si v něm našla nový objekt zájmu. Na jedné oslavě Silvestra se pak spolu opili a pak i vyspali. Od té doby prý nedá pokoj a nevynechá příležitost poslat mu nějaký vzkaz. Ona ho zbožňuje, on ji vidí jako pošpinění památky svého nejlepšího přítele."<br />
<br />
"Někde jsem slyšel, že sdílení tajemství je velmi erotická věc." prolomil jsem ticho zamyšleně. Po tomhle příběhu se nám už moc mluvit nechtělo. Rozešli jsme se tedy spát.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://1.bp.blogspot.com/-P9R4tQr8S_g/TradbqzEPXI/AAAAAAAALfc/su0xEmN47rk/s1600/DSC03928.JPG" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://1.bp.blogspot.com/-P9R4tQr8S_g/TradbqzEPXI/AAAAAAAALfc/su0xEmN47rk/s320/DSC03928.JPG" width="240" /></a></div>Ve čtvrtek jsem tedy dotáhl těžkou tašku plnou outdoor vybavení do práce, kde jsem si přečetl email od Vysmáté, že nikam jezdit nemusím. Nemoc ji prý schvátila naplno a na B7 by místo mne uhnala leda tak zápal plic. Nu což - aspoň poběžím v neděli ten Budapešťský půl maraton.<br />
<br />
S Danem a DPrinceznou jsme se domluvili, že se potkáme na zastávce u Zeleného mostu. Z práce jsem vyrazil tak nějak normálně - okolo sedmé. Když už jsem tam čekal asi čtvrt hodiny, přišla sms "Zazmatkovali jsme, čekáme o zastávku dál." Když jsem tam dorazil, našel jsem je oba shrbené na lavičce. Dan cosi datlil do mobilu a DPrincezna si četla.<br />
<br />
"Máte hlad?"<br />
<br />
"Možná bychom si mohli dát naše dnešní první jídlo od snídaně. Žižkin nás totiž ráno vzal na tříhodinovou snídani do hotelu a tak až do teď po hladu ani památky."<br />
<br />
Z Kalvin tér to není daleko do Darshamu - mé oblíbené pizzérie v Budapešti. Mají tu jednu nazvanou Modenai - v podstatě kuře na paprice na pizze.<br />
<br />
Z rozhovoru vyplynulo, že Dan byl celý den nějaký zaražený.<br />
<br />
"Pořád chodí dva kroky za námi a skoro s námi nemluví." práskla na něj DPrincezna.<br />
<br />
"Jak mám chodit před vámi, když hned dostanu nakládačku jakmile se vydám nějakým směrem." rozlobil se na oko Dan.<br />
<br />
"My jsme stáli na nábřeží a špekulovali se Žižkinem nad mapou kudy nejlépe na hrad. Dan najednou vyrazil v pravo aniž by viděl mapu." vysvětlila Danovu narážku DPrincezna.<br />
<br />
"No a dostal jsem vynadáno a po dalších deseti minutách jsme šli stejně v pravo." založil si vzdorovitě ruce na prsou Dan.<br />
<br />
"Je asi z nás chudák nervózní - to víš, chodit po městě se dvěma fotografy co se pohybují nikoli rychlostí x km v hodině ale x snímků za minutu. To asi musí nudit každého." zafilozofovala sebekriticky DPrincezna.<br />
<br />
"V tom to není."<br />
<br />
"Tak v čem?"<br />
<br />
"Ale v ničem."<br />
<br />
"Tebe asi mrzí jak jsem včera v Szimple vykládal historku s Hačí ve vlaku na ZTP, že je to tak?" a hned jsem věděl, že jsem uhodil hřebíček na hlavičku.<br />
<br />
Snad za to mohla ty dvě silná belgická piva, která jsme už měli v sobě, ale Dan kupodivu šel s pravdou ven:<br />
"Trochu mě to donutilo se nad sebou zamyslet."<br />
<br />
"Ale notak, já myslel, že už jsi tu storku slyšel vyprávět několikrát a nikdy ti titul 'největší drbna TP' nevadila! Chápeš, že je to silně nadnesené označení, Dane? Každý přeci ví, že největší drbna na TP jsem já." poklepal jsem se na prsa. "Přinejmenším od té dvaceti čtyř hodinové hry, kde jsem udržoval náladu v týmu právě drbáním. Pokud se dobře pamatuju, tak jsme zdrbli skoro každého."<br />
<br />
"Dovedu si představit, že se nikdo nechtěl opozdit, aby o něco nepřišel..." rozesmála se DPrincezna.<br />
<br />
"Ono to fungovalo hlavně potom, co si Proteo odskočil a než nás dohnal, tak jsme zdrbli jeho. Pak už se nikdo z týmu neopozdil."<br />
<br />
Pozoroval jsem Dana, jestli na něj moje chlácholení mělo nějaký vliv.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://3.bp.blogspot.com/-dZ84ZIKIpkE/TradfbbXhcI/AAAAAAAALfs/LMEo_9TU2gQ/s1600/DSC03932.JPG" imageanchor="1" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://3.bp.blogspot.com/-dZ84ZIKIpkE/TradfbbXhcI/AAAAAAAALfs/LMEo_9TU2gQ/s320/DSC03932.JPG" width="240" /></a></div>"Když já jsme hrozně otevřený člověk a povím na sebe všechno. A to funguje na ostatní tak, že mi také poví svá malá tajemství. A další důsledek mé otevřenosti je, že se znám se spoustou lidí. Ale odteď se ode mne nikdo nic nedozví. Nasaju, ale nepustím."<br />
<br />
Pípla sms a DPrincezna nám hned začala vesele sdělovat: "Píše Žižkin: půl desáté a konečně nám přinesli předkrm. Víno ale dolévají briskně celou dobu - už od sedmi. Dnes se mnou nepočítejte, jestli to tak půjde dál, tak tahle konferenční večeře nedopadne dobře."<br />
<br />
Když jsme pak mířili okolo půlnoci domů, DPrincezna nám oznámila, že jsou domluvení se Žižkinem, že půjdou ráno v 5 fotit za východu slunce a pak prý mají v plánu lázně v Gelertu. Dan tam byl už dnes ráno a teď je řada na DPrincezně, aby využila vstup zdarma díky županu Žižkinova kolegy. Jen ho prý musí vrátit do osmi, takže pak zase půjdeme na snídani.<br />
<br />
"Vadilo by kdybych se k vám přidal?"<br />
<br />
"Ne, vůbec ne - akorát nevím jestli Žižkin sežene další župan."<br />
<br />
"Nevadí, vstup si můžu zaplatit. V Gelertu jsem ale ještě v lázních nebyl a docela by mne zajímal rozdíl oproti ostatním lázním v Budapešti."<br />
<br />
Ráno v půl páté bylo vstávání drsné. Samozřejmě na rande u Bílého Golden Gate (tak nazývám dálniční Alžbětin most) jsme přišli o čtvrt hodiny pozdě. Nijak to ale nevadilo, protože nám mezi tím dorazila sms: "Autobusák neotevírá dveře. Dojel jsem až na konečnou. Budu mít zpoždění."<br />
<br />
Nakonec jsme se tam potkali tak akorát. Při samotném focení ze stativu byl největší kumšt vystihnout okamžik kdy na most nejel zádný autobus. Když totiž najížděl, slušně to celou konstrukcí zavibrovalo.<br />
<br />
V šest jsme zabalili fotografické serepetičky a vydali se směr lázně. Před hotelem jsme si řekli pa a domluvili se, že se setkáme před turnikety. Dal jsem Žižkinovi batoh s foťákem, přeci jen mne kolega předevčírem varoval, že v kabinkách bych neměl nechávat nic cenného - krade se tam.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://4.bp.blogspot.com/--_ZDHbJzzMU/Tradgn58tMI/AAAAAAAALfw/3vAGdaetqZo/s1600/DSC03933.JPG" imageanchor="1" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://4.bp.blogspot.com/--_ZDHbJzzMU/Tradgn58tMI/AAAAAAAALfw/3vAGdaetqZo/s320/DSC03933.JPG" width="250" /></a></div>Když zmizeli v hotelu uvědomil jsem si, že v batohu zůstali mé plavky. Bohužel i mobil. Chvíli jsem uvažoval co teď, ale nakonec jsem se vydal k vchodu pro veřejnost. Čekal jsem tam docela dlouho. Starší paní v pokladně se vybavovala s koleginí a úspěšně mne ignorovala. Asi nepředpokládala, že bych se mohl pokoušet o vstup, když nemám žádné zavazadlo kde bych mohl mít plavky a ručník. Nakonec jsem se přeci jen domohl svého čtyřtisícového vstupu a když se dva župaňáči objevili, poslal jsem Žižkina zpět na pokoj, abych nemusel plavat na Adama.<br />
<br />
Pro začátek jsme se hezky naložili do třiceti stupňového bazénku. Není nad to v raním oparu ležet v horké vodě a nechat se laskat proudem prýštícím ze stěny bazénu. Proti nám se vyvalovala skupinka typických břichatých maďarských dědulů. Nás ale víc zaujala finská sauna s obrovským vědrem s žebříkem vedle ní.<br />
<br />
Žižkin se odhodlal vyzkoušet jaká je ve vědru voda. Vylezl z bazénku, nakoukl do vědra, zazubil se a už si to tam sešplhával. Za neuvěřitelného xichtění, jaké snad dokáže jen on se tam nakonec celý ztratil. Něco na tom výjevu ale nehrálo. Pak nám to s DPrinceznou došlo: v tom vědru žádná voda nebyla!<br />
<br />
"Vidíte to nádherné světlo na těch domech támhle?" všiml jsem si.<br />
<br />
"Magické ranní světlo."<br />
<br />
Po nějaké době se břicháči odporoučeli a tak jsme měli celý bazének pro sebe. Bez ohlášení se ozvalo divné škrčení a škvíření.<br />
<br />
"Co to bylo?" polekal se Žižkin.<br />
<br />
"Neřeš, tomu bys stejně nerozuměl. To je maďarsky." zkonstatovala DPrincezna. Vybuchli jsme v záchvatu smích div jsme se neutopili.<br />
<br />
Vnitřní bazének kde se plave v kruhu jsme si moc neoblíbili, zato v tom mělčím venku, s umělými vlnami, jsme se vyblbli dosti. Chvílemi jsem měl pocit, že dokonce vlny vypínají, když jsme blbli moc a plavali jsme nechajíc se unášet těmi většími vlnami. K serfování nám chyběli už jen ta prkna.<br />
<br />
Nakonec jsme se ale vrátili lebedit si v bazénku s teplou vodou. Po chvíli přišel takový starší prošedivělý, ale jinak samá kost a kůže, pán.<br />
<br />
"Tak jak se ti dnes vstávalo, Vláďo?" pronesl přátelsky a kupodivu česky Žižkin.<br />
<br />
"Snadné to nebylo, ale co by to bylo za den bez ranní rozcvičky. Už jste po snídani?"<br />
<br />
"Tu máme v plánu tak asi za půl hodinky."<br />
<br />
"Ta včerejší večeře byla ale vražedná."<br />
<br />
"Co ty si to pil? Bílé nebo červené?"<br />
<br />
"Bílé, červené, růžové, pak zase bílé a zase růžové ... a pak přinesli předkrm. Někdy okolo té doby jsem vstal a poznal jsem, že bych asi měl na chvíli přestat."<br />
<br />
"Když pak prošedivělý pán odešel do sauny, Žižkin nás zasvětil: "To byl můj školitel. Naprostý šílenec. Tou rozcvičkou myslel hodinku běhání. V šedesáti pěti je pořád aktivní v orientačních bězích. Na to, že ho před nedávnem pustili z JIPky..."<br />
<br />
Když uhodila osmá hodina, vyvalili jsme se z bazénu a skoro včas vrátili jeden půjčený župan. Další bod programu: hotelová snídaně.<br />
<br />
"Prostě se ničeho neboj a jen řekneš 'Morning'. Včera nás nikdo nekontroloval, tak bych se divil kdyby to přes noc zavedli."<br />
<br />
Jak jsem byl instruován, tak jsme také udělali. Suveréně jsme seběhli po schodech dolů a jak jsme se česky o čemsi bavili, jen sme oba poslali ono 'Morning' ke slečeně u dveří. Chudák ani nestihla otevřít pusu. DPrincezna zůstala v pokoji a že brzo příjde.<br />
<br />
Jak jsme byli uvnitř, tak začalo to pravé obžerství, neboli Taxidermie. Hezky zkusit od každého z teplé kuchyně něco - volské voko, míchaná vajíčka, slanina, fazole, párečky atd. K tomu nějaké dobré čerstvé pečivo a ovocný džus.<br />
<br />
Když jsme s tím byli hotovi, nastal čas pro zákusek.<br />
<br />
Když jsem si donesl talíř plný sladkého pečiva, pasoval mne Žižkin na Dezertového Krále. Kdo by ale odolal těm křehoučkým kroasánům. Obzvlášť dobré to bylo k míchanému ovocnému kompotu.<br />
<br />
"Kde ta holka je?" začalo nám být divné když jsme si šli pro třetí nášup.<br />
<br />
"Hele všiml sis, že teď už kontrolují čísla pokojů u vstupu?"<br />
<br />
A skutečně, zrovna přišla banda švédských fotbalových fanoušků a každý znich musel vylovit někde klíč a ukázat číslo pokoje.<br />
<br />
"Jaktože nás nekontrolovali?"<br />
<br />
DPrincezna nakonec dorazila. Ona klíč měla. Prý docela dlouho zvažovala jestli to risknout, protože nevěděla, jestli jsme náhodou to číslo pokoje už nenahlásili. Nakonec ale zvítězil hlad a vyšlo to.<br />
<br />
Když jsme byli s jídlem hotoví a ani jeden z nás ho už nemohl ani vidět, po několika marných pokusech se mi podařilo vstát a pozvolna jsme se dostali až do hotelového pokoje.<br />
<br />
Dalším bodem programu bylo Žižkinovo balení, protože nejpozději v poledne se musel odhlásit. Prohlásil jsem, že si trošičku odpočinu a svalil se do jediné postele v pokoji.<br />
<br />
Zbytek přítomné holubí letky (mimochodem Dan se zřejmě ještě neprobudil, protože sms nepsal) si ze mě chvíli dělal legraci, ale nakonec také odpočívali, tentokrát na zemi.<br />
<br />
Když jsem se probudil, oba spali na podleze poskládaní do T, jak jen to malý prostor dovoloval. Paradoxní, že i když mám v Budapešti byt, skončím v pátek dopoledne jak spím v hotelu Gelert.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://2.bp.blogspot.com/-Saxd63pqtbI/Tradhb8gwNI/AAAAAAAALf0/wrC4MzzsNyI/s1600/DSC03934.JPG" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://2.bp.blogspot.com/-Saxd63pqtbI/Tradhb8gwNI/AAAAAAAALf0/wrC4MzzsNyI/s320/DSC03934.JPG" width="240" /></a></div>Prý ale při odhlášení na recepci neřekli ani slovo. Prostě nám to všechno suveréně prošlo. Žižkina napadlo, že by se mohl začít všude nechat fotit s hotelovou koupací čepicí. Hned před hotelem to u pramenu realizoval. Vlastně jsme se nechali vyfotit s čepicí všichni a to hned na stereogram.<br />
<br />
Od Gellertu jsme přešli most a zašli se podívat do tržnice - Žižkin tam ještě nebyl. Začal hned obdivovat vnitřní konstrukci.<br />
<br />
"Tady kdyby vypukl požár, tak to celé spadne během pár minut!" prohlásil. "Takovéhle kovové konstrukce jak se zahřejí na určitou teplotu, tak skokově ztratí skoro všechnu pevnost." Inu deformace povoláním.<br />
<br />
Koupili jsme nezbytné papričky jako suvenýr, podívali jsme se ještě nahoru. Padlo nám do oka růžové tričko s anglickým nápisem 'Začínám se učit maďarsky' a vyobrazenými domácími zvířátky. Nejvtipnější byla pak želva, která evidentně dělá v maďarštině '---'.<br />
<br />
Jak jsme si tak šprechtili česky, přitočila se k nám jedna taková lehce nóbl slečinka a přátelsky nám začala radit v češtině: "Tady to tričko nekupujte. V centru ho seženete o polovinu levněji. Já už jsem tu přes týden, takže už to trochu znám. Jak dlouho jste tu vy?"<br />
<br />
Podívali jsme se na sebe se Žižkinem a on nejistě začal: "My tu jsme zatím jen od úterý ..."<br />
<br />
"... a já tu bydlím už skoro rok." ale kde mají levná turistická trička zatím nevím se mi chtělo dodat.<br />
<br />
"Aha, promiňte." omluvila se neznámo proč ona a zmizela jako pára nad hrncem.<br />
<br />
Na pátek jsem měl kvůli B7 stejně napsanou dovolenou, tak jsme si řekli, že bychom mohli zajít do budovy parlamentu. Zní to divně, ale i když je vstup zdarma, mám to z bytu doslova za rohem, za celý rok co žiji v Budapešti jsem tam ještě nebyl.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://4.bp.blogspot.com/-IcD0xjbCyck/TradiCHxsNI/AAAAAAAALf4/fcfh-OQSYzc/s1600/DSC03935.JPG" imageanchor="1" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><img border="0" height="240" src="http://4.bp.blogspot.com/-IcD0xjbCyck/TradiCHxsNI/AAAAAAAALf4/fcfh-OQSYzc/s320/DSC03935.JPG" width="320" /></a></div>Při prohlídce jsem si uvědomil jak moc nacionalističní - nebo možná jen vlastenečtí - maďaři jsou. Nebo aspoň byli před sto lety. Na této monumentální stavbě pracovali jen maďaři. Až na pár sloupů (dar švédského krále) nebyly záměrně použity žádné materiály dovezené ze zahraničí i když to v některých případech vyšlo podstatně dráž. Měli jsme štěstí na střídání stráží u pravých tisíciletých korunovačních klenotů. Celou dobu nás doprovázela sveřepě se tvářící ochranka. Obzvlášť sveřepě se chlápek tvářil když si Žižkin nasadil koupací čepici a nechal se s ní vyfotit. Zaftipkovali jsme jak by se asi chlápek tvářil, kdybychom v parlamentu vytvořili virtuální cache s úkolem vyfotit se v koupací čepici...<br />
<br />
Protože nám už od snídaně krapet vytrávilo (a Dan navíc nesnídal) pozval jsem holubí letku na pravý maďarský fástfůd. Hned vedle Operety je takové bistro kde si ukážete který, že guláš to chcete a s jakou přílohou (knedlík budete ale hledat marně), z chlaďáku vyndáte jahodovou polévku a palačintu ve vanilkové omáčce, do papírového kelímku natočíte ovocný mošt a bezva obědovečeře je na světě.<br />
<br />
Zbytek dne jsme pak strávili procházkou po Váci utca, kde jsme koupili 2 fajnová trička - kromě růžového se zvířátkama i jedno rudé pro Žižkina. Byl na něm Lenin s čírem. Ten (Žižkin, ne Lenin) také zvažoval, že by si koupil helmu s čírem - že prý na koně - ale nakonec to nějak nedopadlo.<br />
<br />
Poslechli a vyfotili jsme se na koncertu na náměstí nějaké maďarské swingové kapely a když jsme pak už za tmy dorazili ke mě domů, Žižkin prohlásil, že už nikam nejde a úspěšně vytuhnul. My zbylí jsme to vzali do Cökspönu - takového malého, ale moc příjemného klubíku na Borraroš tér.<br />
<br />
V sobotu jsem se rozhodl trochu si přispat. DPrincezna s Žižkinem vyrazili zase ve čtyři ráno fotit a pak se podívat na rybářskou baštu. Odpoledne jsme měli jasný program: Rudáš fürdö neboli staré turecké lázně z šestnáctého století. Jsou hned vedle Bílého Golden Gate. Jejich zvláštnost je, že v určité denní době svítí slunce přes kopuli ve které jsou různě barevná skla a vytváří to nádherný efekt různě se křížících paprsků nad prostředním hlavním bazénkem.<br />
<br />
Tentokrát jsme nepohrdli ani saunou a dokonce ani párou. Když jsme se hezky vysaunovali, já a Dan jsme jeli napřed do městského parku zaregistrovat se na zítřejší maraton. Vystoupili jsme na náměstí Hrdinů a čekali, že hned budeme vědět kam se vydat. Přeci jen mezinárodní akce pro šest tisíc běžců bude mít asi nějakou navigaci. Jenže kde nic tu nic. Dan vyhrabal papír na který si poznamenal, že registrace budou probíhat ve stanu za Pétrófi hall. Jenže co to je? Zkusili jsme se zeptat pingla v jedné zahradní restauraci u Séčéní. Nevěděl. Ani o maratonu ani o Petrófi.<br />
<br />
Nakonec jsme s trochou štěstí narazili na louku plnou stanů a nakonec jsme se zaregistrovali doslova 5 minut před uzavřením.<br />
<br />
Spicha jsme si dali na Oktogontu a tentokrát jsem je vzal do mé oblíbené restauraci Menza, jen co by kamenem dohodil. Porce sice nikterak ohromné, ale zato vždy skutečný gastronimický zážitek.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://1.bp.blogspot.com/-SisT4LvApZE/Tradi994QLI/AAAAAAAALf8/GLdc6DfhyMI/s1600/DSC03936.JPG" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="240" src="http://1.bp.blogspot.com/-SisT4LvApZE/Tradi994QLI/AAAAAAAALf8/GLdc6DfhyMI/s320/DSC03936.JPG" width="320" /></a></div>Potom však následovalo to pravé hodování. Čokoládové hodování. Dvakrát zahnete z Menzi a narazíte na podnik nazvaný Noire. Servírují tu domácí čokoládu na všechny možné i nemožné způsoby. Takové čokoládové fondu a nebo čokoládový shake s nějakou famózní příchutí - prostě labůžo. Žižkin si ty shaky dal dokonce 2. Netušil totiž co nás ještě večer čeká.<br />
<br />
Lunapark! Asi v deset jsme se o5 vrátili do městského parku a zaplatili vstup. Už z dálky nás vítal sborový křik nebohých návštěvníků. Podle průvodce tu měla být historická, ještě celá dřevěná horská dráha. Tu jsme neviděli. Místo toho jsme šli na různé atrakce, kde se s vámi vše točí a třese. Dal jsem si tři takové a udělalo se mi docela šoufl. Evidentně jsem nebyl sám. Jediná DPrincezna byla v pohodě a zkoušela jednu atrakci za druhou. Jednu horší než druhou. Žižkin nám oznámil, že musí na záchod. Ten večer se velmi důvěrně seznámil se záchodovou mísou. Třikrát.<br />
<br />
Dan to nesl statečně. Po jedné jízdě u tyranosura už to taky nevydržel.<br />
<br />
"Ne, to já ne - to já si jen tak trochu odplivl."<br />
<br />
Obecně ty atrakce nevzbuzovali moc důvěru. Asi tak jako, že když je v devadesátých letech vyřadili z provozu v Německu, tak je prodali do Budapeště. Možná, že to byla součást toho proč se dělalo špatně mě. Přeci jen když někde visíte padesát metrů nad zemí hlavou dolů, nebo při tom ještě navíc rotujete ve vysoké rychlosti, chcete vědět, že se s vámi nic neutrhne.<br />
<br />
Obzvlášť jsem si to uvědomil, když jsem se nechal ukecat na poslední 2 jízdy a šel s ostatními na atrakci nazvanou příhodně 'Létající Cirkus'. Rotuje to v několika osách a nechá vás to také párkrát dosti vysoko viset hlavou dolů.<br />
<br />
Když jsme šli naposledy náhodou jsme přišli do uličky sedaček, kde každá druhá měla na sobě rukou napsanou cedulku "Nem jól!" tedy "Není v pořádku". Posadili jsme se do jiné uličky a nechali se porotovat. Tak statečný abych to absolvoval s otevřenýma očima přeci jen nejsem. Místo toho jsem si představoval, že jsem astronaut sedící v raketoplánu a ten provádí různé zajímavé kousky na oběžné dráze. Fungovalo to jen do té doby, než jsem si vybavil nebohou Columbie.<br />
<br />
Když se konečně vše zastavilo, chomouty držící návštěvníky v sedačkách se otevřeli ... až na ten můj. V tu chvíli mi vážně nebylo dobře. Kdyby si mě nikdo nevšim, je možné že bych nedobrovolně absolvoval další jízdu. Navíc to ale znamenalo, že něco přeci jen nebylo úplně ok s mojí sedačkou.<br />
<br />
Lunapark zavíral v půl druhé ráno. Na to, že zítra v 10 startuje ten maraton docela nářez. Chtělo by to nějaký dopravní prostředek. Jenže noční bus nám o pár minut ujel a o metru si můžete v Budapešti v noci leda tak zdát.<br />
<br />
Když jsme přecházeli ulici směrem na Andráši út, za rohem se vyhoupla růžová limuzína a z okna nám mávaly napůl opilé slečny. Zamávali jsme jim zpět a co myslíte - limuzína zastavila. Ale ne, nebyly to prostitutky. Jen britské středoškolačky, které si užívají konec prázdnin. Jak že to vím? Inu, řekněme, že jsme tu dálku domů nešlapali po svých.<br />
<br />
V neděli jsme vstali tak abychom přišli na start maratonu tak akorát. A skutečně - do pelotonu (tedy spíše na jeho konec) jsme se zařadili přesně 5 minut před oficiálním startem.<br />
<br />
"Já se tě budu držet abych moc nepřepálil začátek a po nějakých pěti kilácích do toho vždy trochu fouknu." sdělil mi Dan s nevinností dítěte. Ale proč ne. Přeci jen nemám žádné zkušenosti z podobného podniku a on už běžel nejen několk půl maratónů, ale i jeden celý maraton.<br />
<br />
Koneč závod odstartoval. Ale dav se do pohybu nedal. Až tak po pěti minutách jsme krokem začali postupovat vpřed a až na startovní čáře jsme se teprve mohli jakž takž rozeběhnout. Do uší jsem si pouštěl příběh našeho Národního divadla zpracovaného v Toulkách českou minulostí. Obzvlášť zajímavé mi to přišlo když jsme běželi kolem velmi podobné budovy - budapšťské Opery.<br />
<br />
Na Deák Ferenc měla být první občerstvovačka. Na přechodu pro chodce tam stáli 2 slečny a nabírali do petky vodu a polévali jí závodníky. Zaslechl jsem Danovo lamentování: "Ty brďo, tohle má být občerstvovačka? No to si snad dělají srandu! Hold dálný východ..."<br />
<br />
Na jistotě mi to tedy rozhodně nepřidalo. Někde tam se zezadu přiřítil Jánošít - tedy chlap v tradičním maďarském kroji.<br />
<br />
"Dane, co kdybychom se ho drželi a na mostě až nás budou DPrincezna se Žižkinem fotit, tak tam budem všichni tři?"<br />
<br />
"Dobrý nápad..." Museli jsme do toho kapku fouknout, jak říká Dan, ale měl jsem z toho dobrý pocit když jsem běžel těsně za ním a viděl jsem jak si nás fotografové všimli a žhaví své přístroje. Jak jsem ale později zjistil, tak si všimli jen Dana - o mě ani o jánošíkovi neměli ani tucha. DPrincezna mne na jednom snímku zachytila vyloženě náhodou.<br />
<br />
Za Řetězovým mostem měla být druhá občerstvovačka. Tam se mi někde Dan stratil v davu. Jenže když jsme tam přiběhli, bylo tu jen spousta kelímků poházených po zemi a prázdné stoly a ještě prázdnější džbery na vodu. Slunce pálilo jako divé. "A do hajzlu, do čeho jsem se to zas nechal navézt?"<br />
<br />
Začal jsem smolit krátkou sms: "Vodu!" Jenže zkuste si to v běhu u prostřed davu na mobilu kterému moc nefungují klávesy, protože jednou kompletně promokl během akce zvané Pes Putidus.<br />
<br />
Nejdřív se mi tu zpávu podařilo poslat někomu do Prahy než jsem se trefil na správný kontakt v telefonu. Naštěstí i když se našim dvěma fandům nepodařilo vodu sehnat, další občerstvovačky už byly jak to má být a extra vodu jsem nepotřeboval.<br />
<br />
Další překvapení přišlo za parlamentem pod Margaret hít - přesně tu část pod kterou jsme běželi zrovna čerstvě natřeli. Přišlo mi to skoro jako kdyby nás někdo chtěl zfetovat ředidlem. Naopak příjemné překvapení byl malý, asi sedmiletý chlapec stojící u Bajzy-Želinský út, který hrál pro běžce na dudy.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://3.bp.blogspot.com/-woRpreTi_e8/Tradj5CunpI/AAAAAAAALgA/2UM0xInTZrA/s1600/DSC03937.JPG" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="240" src="http://3.bp.blogspot.com/-woRpreTi_e8/Tradj5CunpI/AAAAAAAALgA/2UM0xInTZrA/s320/DSC03937.JPG" width="320" /></a></div>Celkem mne překvapilo, že jsem nepociťoval ani únavu ani bolest. Jen ke konci na 19km jsme najednou na delší dobu vběhli z rozpálených ulic do stínu a jak jsem měl politá záda studenou vodou, tak mě začala lehce dávat na jevo, že s pohybem mám útrum. Naštěstí jak se vyběhlo zase na Slunce, hned to přestalo.<br />
<br />
Po doběhu jsem začal hledat nejprve Žižkina a pak společně Dana. Nakonec jsme to vzdali a usoudili, že na nás čeká doma. A nemýlili jsme se.<br />
<br />
IMHO po takovém víkendu doběhnout v čase 2:07:57 neí vůbec špatné.naxhttp://www.blogger.com/profile/13494424312077740447noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8500547730551213202.post-75433741433593980152011-07-05T15:21:00.000+02:002011-07-05T15:21:39.828+02:00A jako dva andělé jsme tančili na vrchu Chain BridgePátek. Jakýpak úžasný víkend mne zase čeká. Ještě ráno jsem myslel, že pojedu za Žižkinem do Mnichova nočním vlakem a přes víkend zdoláme nejvyšší horu Německa. Dokonce jsem si ještě před odchodem do práce zabalil batoh a napěchoval do něj svojí sbírku zbytečností (a pár nezbytností) na hory.<br />
<br />
Jenže neměl jsem ještě koupený lístek. Když jsme se ve středu v noci dohodli, že za ním přijedu, nedokázal jsem najít na stránce místních železnic kterým tlačítkem se vybraná jízda v lehátkovém voze zaplatí. Zkuste si to v maďarštině. Druhý den v práci když se mi to konečně povedlo za pomoci maďarských kolegů zjistit zase už lehátka nebyla. Prostě došla. Při představě, že bych strávil noc na sedadle vlaku ve druhé třídě a pak celý den chodil po horách se mi dělalo lehce nevolno. Rozhodl jsem se, že v pátek přes den zajdu na Keleti pájaudvar (východní nádraží) a přeptám se na pokladně, jestli bych přeci jen nemohl koupit lístek do lehátkového vozu tam.<br />
<br />
Pak jsem ale při snídani otevřel laptop a zkontroloval maily. A ejhle, Žižkin píše, že mu odřekla chata kterou měli zarezervovanou a že by to tedy byl jen jednodenní výlet. Dát 3500,- Kč za jednodenní výlet se mi zrovna nechtělo a tak bylo rozhodnuto - udělám si zase po dlouhé době klidný intelektuálský víkend v Budapešti. Navštívím nějakou tu výstavu, možná koncert a zajdu na film.<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://2.bp.blogspot.com/-KBBiFoX5pZg/ThI7DK9InVI/AAAAAAAAKek/W7oHfzmfx0Q/s1600/DSC03539.JPG" imageanchor="1" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://2.bp.blogspot.com/-KBBiFoX5pZg/ThI7DK9InVI/AAAAAAAAKek/W7oHfzmfx0Q/s320/DSC03539.JPG" width="184" /></a></div><br />
Nejdřív jsem ale zamířil zaplavat si a jak bylo mým dobrým zvykem po plavání jsem přešel do vedlejšího nákupáku, vyloženě náhodně vybral film, k večeři koupil velký popcorn a nechal se bavit umnou kombinací Bournova světa a Lola běží o život.<br />
<br />
Když kino skončilo měl jsem v hlavě docela zmatek. Atmosféra filmu mě docela vtáhla a i když se jednalo o hollywoodskou produkci, přesto mne na něm něco zaujalo. Chtěl jsem si učesat myšlenky někde v hospodě nebo kavárně. Zkusím třeba tu filmovou kavárnu co mám pár kroků od domu a až si zapíši onu minirecenzi půjdu hezky spát jako každé dobře vychované dítě po své dávce pohádky.<br />
<br />
V kině bohužel probíhal večer maďarského lidového tance, což nebyla zrovna správná atmoška pro rozjímání o lehce brutálním filmu. Řekl jsem si tedy, že se na to vykašlu a prostě půjdu domů a pořeším to v sobotu. Sotva jsem však udělal pár kroků, mojí pozornost upoutal světelný nápis hlásající hrdé "Hunia". Už nějakou dobu jsem se tam chtěl podívat a tak proč ne teď.<br />
<br />
Sotva jsem otevřel dveře, hned jsem věděl, že jsem na správné adrese. Z podzemní putyky se ozývala živá rocková muzika. Když jsem seběhl schody, zarazilo mne, jak je ten malý prostor plný k prasknutí.<br />
<br />
Objednal jsem si Šandi (půl piva, půl sprite - tedy až na to že ten neměli, tak jsem ho nechal nahradit zázvorovou limonádou). Tenhle recept mne naučil před týdnem kolega z Londýna (a komentoval to hláškou "You are such a gril!") a vštípil jsem si ho minulý víkend v Alpách, kde to pro změnu nazývají 'Rádler'.<br />
<br />
Za chvilku se uvolnilo místo u jednoho stolu (mladá zřejmě středoškolská kapela totiž skončila svojí produkci) a já si začal do svého náčrtníčku zaznamenávat své dojmy a kreslit ne příliš povedenou kopii plakátu. Když jsem byl hotov, ještě se mi nechtělo domů. Kytaristé z kapely totiž začali hrát sólově. Jak jsem se tak pohupoval na hutne atmosféře, načrtl jsem si obrázek slečny sedící u baru. Už už jsem se chtěl zvednout a odejít, když tu náhle ke mně přišla jiná slečna a i když jsem ji nerozuměl ani slovo, došlo mi, že se ptá na to co to zapisuji nebo kreslím.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://1.bp.blogspot.com/-pA4v3k3ZrbU/ThI7Emmik_I/AAAAAAAAKeo/3CUHpvdygt0/s1600/DSC03540.JPG" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="310" src="http://1.bp.blogspot.com/-pA4v3k3ZrbU/ThI7Emmik_I/AAAAAAAAKeo/3CUHpvdygt0/s320/DSC03540.JPG" width="320" /></a></div>"Ále, jen si tu tak čmárám pro sebe." reagoval jsem anglicky. Slečna přešla do lehce lámané angličtiny. "Já se omlouvám, ale nedalo mi to abych se nezeptala. Evidentně jsi tu sám, a pořád sis něco zapisoval ... já když se trochu napiju, hned oslovuji ... " odmlčela se jak hledala vhodné slovo v angličtině.<br />
<br />
"... strangers." doplnil jsem ji automaticky. Pořádně jsem si ji prohlédl - vysoká, na krátko ostříhané a vkusně nagelované vlasy, trendy tričko bez rukávů a obnošené džíny. Celkem hezká.<br />
<br />
Dali jsme se do řeči. Odkud jsem?<br />
"Én če vaďok" zazářil jsem svojí maďarštinou.<br />
Co dělám v Budapešti? "Inu, pracuji tu."<br />
Jak dlouho? "Něco přes půl roku, od října."<br />
Kde bydlím? "Kousek odsud - asi tak 2 minuty."<br />
Najednou se příval otázek zastavil a slečna na chvilku zauvažoval.<br />
"Mohu mít hloupou otázku? Bydlíš sám?"<br />
Neubránil jsem se a musel jsem se pousmát. "Ano, bydlím sám. Vyhovuje mi to."<br />
"Kamarádky se mne vždy ptají, jak to mohu já sama vydržet. Pár let zpět, to jsem bydlela se spolubydlou, jsem se takhle vracela nad ránem domu a spolubydla stála v předsíni a začala se vyptávat co je to zase za novou známost. Mohu mít další hloupou otázku? Kolik je ti let?"<br />
Odpověděl jsem po pravdě: "29, chceš vidět občanku?"<br />
"Není potřeba. Věřím ti. Vypadáš ale starší."<br />
"To dělají asi ty šedivé vlasy. To se mi stalo zhruba okolo diplomky. Můj nejlepší kamarád když mne potom viděl se mne vážně ptal jestli je to nabarvené uměle. Že prý v USA jsou reportéři, kteří si skráně barví na šedivo, aby vypadali důvěryhodněji."<br />
"Vypadá to děsně moderně. A kolik myslíš, že je mě?" bez přípravy vypálila ona.<br />
<br />
"Tak to je hodně těžká otázka - v odhadu věku jsem byl vždy špatný." připravoval jsem si půdu pro milosrdnou lež. Po pravdě vypadala tak něco těsně pod třicet. Když se usmála, naskočili ji vrásky kolem očí a koutů úst.<br />
<br />
"Řekl bych, že tak zhruba končíš vysokou." zalicitoval jsem.<br />
Slečna napnutá jako struna "To je pravda. To tedy znamená kolik?"<br />
<br />
Tak to jsem opravdu nečekal. Rychle jsem zvažoval nejlepší odpovědi na podobnou otázku: "No ... v Čechách - a předpokládám, že tady je to podobné - se vejška dodělá většinou někdy v pět a dvaceti."<br />
<br />
"Hmm" v očích se zablesklo a na tváři se objevil výraz říkající něco ve smyslu "ty lháři prolhaný".<br />
<br />
"Já nemám tajnosti - ve skutečnosti je mi stejně jako tobě. Dvacet devět."<br />
<a href="http://2.bp.blogspot.com/-l6oHFths-qI/ThI7GeyGDlI/AAAAAAAAKes/9iEwx3FhsgE/s1600/DSC03541.JPG" imageanchor="1" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><img border="0" height="233" src="http://2.bp.blogspot.com/-l6oHFths-qI/ThI7GeyGDlI/AAAAAAAAKes/9iEwx3FhsgE/s320/DSC03541.JPG" style="cursor: move;" width="320" /></a><br />
Ještě měla několik podobných "hloupých" otázek. V paměti mi uvízla především ta, kdy se delikátně zeptala, jestli jsem gay. "Ne, to opravdu nejsem. Byl jsem ale dosti dlouho single, až si kolegové v bývalé práci začali myslet to samé."<br />
<br />
Co jsem nedodal je, že to bylo právě v té době, kdy jsem se naučil nedávat na sobě v nejmenším znát co si myslím a automaticky zamknul všechny "balící" techniky do trezoru. Evidentně je ona zvyklá na podstatně čitelnější odezvu od muže, když už se s ním dá do hovoru.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://2.bp.blogspot.com/-l6oHFths-qI/ThI7GeyGDlI/AAAAAAAAKes/9iEwx3FhsgE/s1600/DSC03541.JPG" imageanchor="1" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><br />
</a></div>Noc příjemně plynula v rozhovoru, byl jsem fascinován tím, jak je tento rituál dnes už skoro všude stejný. Na přetřes přišla oblíbená muzika (to co hraje se prý nejmenuje folk, ale v maďarsku tomu říkají "alternativa"), povolání (ve středu nastupuje do nového zaměstnání - předtím pracovala v call centru, ale prý potřebuje nějakou kreativní činnost) a nakonec i zájmy (naučila se ode mne nové anglické slovíčko - hiking).<br />
<br />
Také jsme se vrátili k mému zápisníku. Strčil jsem ji ho do ruky: "Klidně se podívej. Textu stejně neporozumíš a obrázky nejsou tajné."<br />
<br />
Začala si prohlížet obrázky a zastavila se u jednoho obzvlášť povedeného.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://4.bp.blogspot.com/-_wc7bU98y6A/ThI7BryqcII/AAAAAAAAKeg/FbHHEn8LtvY/s1600/DSC03538.JPG" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="159" src="http://4.bp.blogspot.com/-_wc7bU98y6A/ThI7BryqcII/AAAAAAAAKeg/FbHHEn8LtvY/s320/DSC03538.JPG" width="320" /></a></div>"To je můj ukrajinský kolega Dikobraz. Tehdy se čerstvě zamiloval..."<br />
"Tohle je holka do které se zamiloval?"<br />
"Ne, to je přítelkyně jiného kolegy které to líčil. Jak najednou plave v růžové mlze, jak se svět změnil. A ona na to: Ohh, to je tak romantickééé!"<br />
<br />
Když už bylo okolo čtvrté ráno, bylo nám majitelem nenápadně naznačeno, že bychom měli vypadnout (prý se s ním ona zná - jmenuje se Akoš). Když jsme ze sklepa vyšli zase na ulici, ukázalo se, že je už světlo. Tak kam dál?<br />
<br />
"Kousek od Inštantu je B-City - nonstop kam jsme vždy v takové situaci zašli." Vydali jsme se tedy tam. Prázdný podnik, dvě znuděné barmanky a interiér laděný do červena chtěl asi připomínat dining restaurace z USA. Slečna s nagelovanými vlasy si vyměnila několik vět s obsluhou a pak se otočila ke mě.<br />
<br />
Zůstala na mne koukat s otevřenou pustou, když jsem ji řekl "Takže zavírají za 15 minut, že?". Číslovky mi jdou.<br />
<br />
Potom jsme zkusili jiný podnik opředený legendami - "Piaf". Ostatně je hned za rohem. Když se ale otevřeli dveře (po kontrole pres malé okénko), moje společnice řekla cosi odmítavého té paní co pouští dovnitř a táhla mne pryč.<br />
<br />
Snažil jsem se ji vysvětlit, že to není žádný bordel nebo strip klub - dole mají dokonce malou diskotéku. Řekla mi, že jeden pohled dovnitř stačil, aby si udělala obrázek. Prý to je gay klub! Pravda, všude tam byli samí chlapy, ale třeba by to dole bylo lepší...<br />
<br />
Buď jak buď vydali jsme se na Deák Ferenc tér do Kamry. Takový nonstopáč s nevkusným neonem a nepříjemnou barmankou jejíž obličej připomínal zmuchlaný papír. Vlastně se jí ani nedivím - já bych asi k lidem po noční šichtě příjemný taky nebyl. Zkusil jsem si představit jaký asi vede život, ale hned jsem toho radši nechal. Poprosil jsem maďarsky o früccs (vinný střik) pro slečnu a o další šandi pro mne.<br />
<br />
"Myslel jsem, že mi ukousne hlavu."<br />
"Ale jo, ustál jsi to celkem s chladnou hlavou..." uklidňovala mne slečna po tom co jsem se protáhl kolem třech ztroskotanců, kteří občas vrhali zálibné pohledy směrem k nám. Byl jsem si jistý, že to nebylo mnou.<br />
<br />
Když se barmanka na jednoho z hostů z plna hrdla rozkřičela musel jsem dodat: "Beru zpět. Byla na mne celkem milá..."<br />
<br />
Příliš dlouho jsme to tam nevydrželi. Trousili se tam totiž lehce ožralé existence z celé Budapeště. Když jsme Kamru opouštěli, sluníčko už začínalo hřád nad hradbou domů. Nejprve jsme zašli do obchodu a koupili žvýkačky. Její nápad. Možná jsem namyšlený, ale měl jsem neodvratný pocit, že se asi bude chtít líbat. Spolu se žvýkačkami jsme koupili i kolu. Platil jsem samozřejmě já, ostatně jako celý večer. Nějak mi to tak příjde správné a ona se nebránila. Tentokrát to jen komentovala laxním: "Buď jsi ze staré školy a nebo velmi bohatý."<br />
<br />
"Z které možnosti mne usvědčují mé šedivé skráně..." předvedl jsem parodii zamyšleného pohledu. Když jsme došli k Dunaji zeptala se: "Vyber si - který most?"<br />
<br />
Podíval jsem se doleva kde se vypínala maďarská napodobenina Golden Gate. Vpravo pak majestátní Chain Bridge. Ukázal jsem na něj a dodal: "Chain Bridge - jednak tam bude tepleji a já trochu mrznu a jednak je to od tamtud blíž ke mne domů."<br />
<br />
Nemohl jsem si nevšimnout jejího letmého úsměvu. Že by vážně chtěla dnes skončit u mne? Pravda, nebylo by to daleko. Ale vážně něco takového chci já?<br />
<br />
"Že vy chlapy kolem třicítky si musíte pořád na něco stěžovat."<br />
<br />
"No není ten náš Dunaj krásný?"<br />
"A co konkrétně je na něm krásné? Turistické parníky? Vždyť pro ně není vidět pomalu ani ta voda." Přiznávám, asi začínám být trochu podrážděný.<br />
<br />
Když jsme přišli do prostřed mostu, najednou vyskočila a sedla si na železnou konstrukci asi 2m vysoko, oddělující chodník a vozovku. Najednou mi vše připadalo jasné - romantický výhled na hrad a mosty Budapeště, my sedíme vedle sebe na železné konstrukci... prostě chce asi romantickou líbačku a pak i něco méně romantického, zato o to více uspokojivého. Hmm.<br />
<br />
Sedl jsem si vedle ní, ale v dostatečné vzdálenosti aby si to nemohla vyložit nějak špatně. Uvažoval jsem jak z té šlamastyky ven. Nabídla mi plastovou půllitrovku s černou tekutinou. Tekutý asfalt, napadlo mne. Trochu jsem si loknul a podal ji plastovou lahev zpátky. "Připomíná mi to jednu příhodu, když jsem byl na služebce v Belgii. Kolegové mne vzali do klubu na diskotéku a začali se nalívat tvrdým alkoholem. Já si koupil jednu kolu a pak mne odtamtud nemohli dostat. Tancoval jsem, jak to mam ve zvyku, naplno. Od té doby mi odmítali dávat slazené nápoje..."<br />
<br />
"Takže teď začneš tancovat?"<br />
<br />
Abych dodal svým slovům váhu vstal jsem na úzkém nosníku a kousek po něm poodešel, v hlavě přepnul muziku na rock'n'roll a začal tančit. Pode mnou jezdila auta, jediný špatný krok a zřejmě bych si v lepším případě zlomil nohu. Když bylo dost vykopávání po rockovém vzoru, vystřihl jsem ještě pár taktů twistu.<br />
<br />
Napadlo mne ještě zkusit valčík, ale na té konstrukci to moc nefungovalo.<br />
<br />
Smála se a pak dodala "tak to vážně nechci vidět co bys dělal kdybys vypil celou kolu." Pousmál jsem se a významně se zadíval na vrchol pilíře. Pak jsem tam ukázal a vážně řekl: "Jako dva ranní andělé bychom tančili tam nahoře."<br />
<br />
Představil jsem si to. Trochu jako ve Filmu nebe nad Berlínem bychom tam seděli na hraně pilíře a celou Budapešť měli u nohou. Pak by začala hrát hudba a my bychom se začali vznášet po pilíři jako po parketě.<br />
<br />
"Ty jsi vážně víc crazy než já!" vytrhla mne z té představy ona.<br />
<br />
Ještě chvíli jsme tam seděli a pak vyrazili na Buda stranu mostu na zastávku jejího autobusu. Akorát nám ujel než jsme tam dorazili. Ta doba než přijel další se zdála být nekonečná.<br />
<br />
"Víš, že tě trochu nenávidím?" řekla mi do očí s lehkým úsměvem. Vím, pomyslel jsem si.<br />
<br />
"Vážně, proč? Ne vážně, docela by mne to zajímalo." Odpovědi jsem se nedočkal.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://1.bp.blogspot.com/-b3Rw5F-Wj4w/ThI7H7va2aI/AAAAAAAAKew/J0bN8aNB0Ts/s1600/DSC03542.JPG" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://1.bp.blogspot.com/-b3Rw5F-Wj4w/ThI7H7va2aI/AAAAAAAAKew/J0bN8aNB0Ts/s320/DSC03542.JPG" width="198" /></a></div>Teď se asi dostáváme do fáze kdy bych si měl vzít její telefon. Uvažoval jsem nakolik by to byla součást rituálu a jestli mohu tu část nějak přeskočit. Nakonec to nevydržela ona: "Tak chceš můj telefon nebo ne?"<br />
<br />
Co se na tohle dá říct? Docela mi vyrazila dech. "Ale jo, diktuj. Ale v maďarštině." Aspoň si procvičím číslovky.<br />
<br />
Když se objevil autobus, obejmula mne a líbla na líc. Nespokojeně zamručela "Silněji!".<br />
<br />
V sobotu jsem to probral s Kapitánem Protosem v Simple nad šíšou a mrkví. Mezi psaním dalšího textu pro naší úžasnou skupinu (už máme i profil na myspace) mi radil, že bych ji neměl trápit tím, že ji nezavolám, ale rovnou ji nalít čitého vína. Trochu jako utratit nemocného psa.<br />
<br />
Asi jsem prostě slaboch ze staré školy. Myslím, že jí asi nezavolám...naxhttp://www.blogger.com/profile/13494424312077740447noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-8500547730551213202.post-61251984480540352642011-01-24T15:20:00.002+01:002011-01-26T21:41:30.031+01:00Už asi stárnu<div>Jednu sobotu (bylo to ještě před Vánoci) jsem šel do práce. Ne že bych byl tak zapálený pracant, ale byla to pracovní sobota. To už se tak někdy v socialistických státech stává. On tu totiž Štědrý den není státní svátek tak jako u nás a tak se podle vládního nařízení muselo nahrazovat.<br />
<br />
Naštěstí naše americkou-britské vedení to vzalo sportovně a připravil pro nás takovou malou soutěž, jejímž cílem bylo posbírat stížnosti dělnické třídy. Fungovalo to tak, že po budově byla různá stanoviště typu seřaďte obrázky podle toho jak patří za sebou, přičemž jeden obrázek může vidět jen jeden člen teamu, nebo projděte minovým polem se zavázanýma očima (miny tvořily stress bally). Druhou součástí stanoviště byl vždy brainstorming na nějaké téma typu kariérní růst, nebo procesy ve firmě. Co jsem si z toho odnesl? Že jsem tu na dobré adrese a vedení skutečně zajímá co si podřízení myslí.<br />
<br />
Ještě jsem checknul maily a při tom na mne vyskočila zpráva od Dikobraze:<br />
<br />
Dikobraz > Prostořeký se chystá večer s několika kamarády na koncert v A38<br />
já > Ok, pokud mu nebude vadit že se připojíme, tak se mnou počítej.<br />
> Zajdeme před tím někam na jídlo?<br />
Dikobraz > plánují se srazit kolem 8mé v Jaffa - myslím že tam vaří<br />
<br />
Jaffa je takové příjemné útulné místo kousek od Boraros tér v ulici plné restaurací a barů. Právě tady probíhala většina předvánočních firemních večírků. Sedl jsem si nahoru abych měl ten správný výhled na dění v lokále a dal si celkem dobrou pizzu. V závěsu za italským slaným koláčem dorazil i celý natěšený Dikobraz. Ke svému úžasu jsem zjistil, že A38 není jen tak ledajaký klub, ale že se trsá a koncertuje na zakotvené lodi.<br />
<br />
<a href="http://1.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TRzDzFhBmOI/AAAAAAAACP0/WvnxbPfoe30/s1600/diky_jaffa.jpg" imageanchor="1" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://1.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TRzDzFhBmOI/AAAAAAAACP0/WvnxbPfoe30/s320/diky_jaffa.jpg" width="296" /></a>Diky se pochlubil, že prý celé jméno lodi je [bla bla - kdo si to má pořád pamatovat, že?] což je nějaký slavný ukrajinský vědec. A tak jsme zaplatili a vyrazili. Pěšky. O kousek nám ujela 4ka, která by nás stejně nablížila jen o jednu zastávku. Jako zajíci na pozdním honu jsme si zakličkovali mezi auty v rušné dopravě (k tomu nábřeží se na Buda straně přechází fakt děsně - někdo mi říkal, že vybudovat v Budapešti přechod pro chodce je skoro nákladnější a složitější než postavit nájezd na dálnici) a už jsme scházeli po můstku na palubu. Pravda, loď má vedle sebe dostavěnou takovou krabici, ale jinak je to vážně parník sovětského střihu. Žádný takový zženštilý výletní parníček co jezdí po Vltavě - tohle je pořádná vojenská loď s budíkama a zahnutýma trubkama vedoucíma na palubu.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"></div><br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://1.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TRzDzulQ2YI/AAAAAAAACP8/aZFoHJ7XNPo/s1600/klavesista_pozer.jpg" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="282" src="http://1.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TRzDzulQ2YI/AAAAAAAACP8/aZFoHJ7XNPo/s320/klavesista_pozer.jpg" width="320" /></a></div><br />
Dali jsme si nějaké to víno, první kapela naladila, něco zašeptali do mikrofónů a už začali hrát. Na svůj věk (hrubým odhadem ještě teenejdři) nehráli vůbec špatně. Vážně vtipný byl sólový kytarista, který vypadal tak možná na jedenáct a jednu písničku se pokoušel zazpívat svým chlapeckým hlasem sólově nějakou metalovou (zřejmě) vypalovačku. Dojem z toho byl značně rozpačitý. Dalším roztomilým elementem byl druhý kytarista, který vypadal poněkud dospěleji (zřejmě díky tomu, že už mu začínaly růst vousy). Představte si chlápka v tricku s nejakou obludkou a kraťasech - vlastně takhle nějak si představuji zapřísáhlého skejťáka, který drží kytaru a zuřivě hraje a přitom se doširoka rozkročí a s každým tónem jeho kolena klesají níž a níž k zemi, ale přitom se jimi země nikdy nedotkne i když celé obecenstvo předpokládá, že v příštím okamžiku udělá minimálně provaz.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://3.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TRzD0WR-8cI/AAAAAAAACQE/IZhe8TFQ39Q/s1600/metroseksion.jpg" imageanchor="1" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://3.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TRzD0WR-8cI/AAAAAAAACQE/IZhe8TFQ39Q/s320/metroseksion.jpg" width="206" /></a></div><br />
Kapitolou samou pro sebe byl potom klávesista. Také velmi mladý, ale tvářící se velmi otráveně, asi jako kdyby si v duchu říkal "mám já tohle zapotřebí? ... to si snad ze mě všichni dělají legraci ... takový malý klub ... měli bychom hrát minimálně na stadionu, tam bych si to aspoň kapku užil", v jednom koutku cigaretu a v tom druhém nakyslý výraz profíka. Občas hrábl do kláves a zahrál dva tři tóny. Pravda, té muzice i ta kapka dodala naprosto jinou, lepší chuť.<br />
<br />
Celkově tak 2 písničky stály za to, ale kdo ví jestli byly jejich. To u druhé kapely o originalitě nemám nejmenších pochyb. Strečna Mladina jsou samorosty ze Slovinska. Poslechl jsem si pár ukázek na internetu dopředu, ale nemohlo mne to připravit na to co přišlo. Asi jako u jazzu, ani u téhle muziky nedokáže sebe lepší záznam zachytit bezprostřední dojem z té muziky.<br />
<br />
Odehrává se to asi takhle: santusácky vypadající taky stejťák začne vytříbeně ale s razancí bušit do bicích a vepředu si "povídají" 2 elektrické kytary. Zvuk ale přitom ani trochu nezní jazzové - spíš rockově. I když mají pár písniček kde sem tam něco štěknou do mikrofónů, ve zkutečnosti se jim podařilo vokály vytlačit a při tom produkovat velmi poslouchatelnou a zajímavou muziku. Rozhodně bych neřekl, že je to instrumentálka. U té totiž nějaký hudební nástroj hraje part místo zpěváka. Tady to ale funguje tak, že pro hlas tu v té muzice prostě není už místo. Prostě si chlapci vystačí jen s bicími a kytarami. Po první písničce jsem věděl, že je to něco mimořádného. Parket se sice pomalu zaplňoval, ale lidi jen stáli a v tom lepším případě poslouchali. Do rytmu jsem pohupoval ladně boky jen já a Diky začal tančit svého skoro kozáčka. Prostě exoti.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://1.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TRzD00b3S_I/AAAAAAAACQM/LGd6MHQXwj0/s1600/strecna_mladina-bubenik.jpg" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://1.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TRzD00b3S_I/AAAAAAAACQM/LGd6MHQXwj0/s320/strecna_mladina-bubenik.jpg" width="221" /></a></div><br />
Když skončili, běžel jsem si koupit jejich CD. Dikobraz nezůstal pozadu, s tím, že musí nalovit jejich podpisy. Já už jsem z něčeho takového vyrostl - co z toho budu mít? Chvíli jsem váhal, ale pak jsem se dal do řeči se Prostořekým a jeho přáteli.<br />
<br />
Mezitím Dredatá holčina poklepala Dikymu na rameno a když viděla, že nerozumí maďarsky, zeptala se anglicky s přátelským úsměvem: "Výborně tančíš, kde jsi se to naučil."<br />
"U nás doma jsem takhle proskákal nejeden koncert."<br />
"A kde to je, tam u vás?"<br />
"Jsem z Ukrajiny. Ty jsi z Budapešti?"<br />
"Ne přímo z města - vyrostla jsem na venkově. Tady studuji univerzitu."<br />
<a href="http://4.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TRzD29PzanI/AAAAAAAACQw/a1HEaje3wWk/s1600/strecna_mladina-zpevak.JPG" imageanchor="1" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><img border="0" height="200" src="http://4.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TRzD29PzanI/AAAAAAAACQw/a1HEaje3wWk/s200/strecna_mladina-zpevak.JPG" width="181" /></a>"Co zajímavého studuješ?" zajímalo spíš ze zdvořilosti Dikyho - čekal nějakou psychologii, nebo jinou humanitní vědu.<br />
"Elektrotechniku."<br />
<br />
Tak to mu opravdu vyrazilo dech.<br />
<br />
Strečna Mladina mezitím sklidila své nádobíčko a na pódium nastoupili chlapci s vlasy až k pasu. Věkem mohli být tatínky té první kapely. Kdo ví, možná i byli. Začali hrát a Dikobraz začal zase svým nezaměnitelným stylem tančit. Po pár minutách vyzval Dredatou, aby si zaskákala s ním. Ta se pokoušela jeho širokému mladistvému úsměvu chvíli odolávat, ale nakonec se přidala.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://4.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TRzD29PzanI/AAAAAAAACQw/a1HEaje3wWk/s1600/strecna_mladina-zpevak.JPG" imageanchor="1" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><br />
</a></div><br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://1.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TRzD2ScG9nI/AAAAAAAACQk/w604m9aOcH4/s1600/strecna_mladina-kytarista.JPG" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="294" src="http://1.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TRzD2ScG9nI/AAAAAAAACQk/w604m9aOcH4/s320/strecna_mladina-kytarista.JPG" width="320" /></a></div><br />
Zatímco já stál vzadu a mračil jsem se. Ne že bych něco věděl o Dikobrazově nové známé - vlastně jsem si ji ani nevšiml, ale ta muzika se počítala ke styly zvanému Metal a to je kromě Vaška a Evy (čily dechovky) jediný hudební styl, který vážně nemůžu vystát. Když už jsem se takhle mračil třetí písničku, zhodnotil jsem že se to asi nezlepší, v rychlosti se rozloučil s Dikym a stihl poslední tramvaj k sobě na Zámek.<br />
<br />
Po koncertě pokračovali Dikobraz s Dredatou v nezávazné koktejlové konverzaci, když tu se najednou rozpomněl na autogramy Strečně Mladiny. Slušně se Dredaté omluvil a v davu našel kytaristu a strkal mu do ruky CD - ten však na takový zájem fanoušků nebyl připravený a tak u sebe neměl tužku. Jako superhrdina se Dikobraz octl u baru a vyprosil si na barmance propisku a vrátil se za kytaristou. Ten zavolal toho druhého a společně vyšvihli fajnové věnování na booklet. "A kde máte bubeníka?"<br />
"Ten se fláká někde v backstejdži. Můžeme tě tam vzít, jestli chceš..."<br />
<br />
Slovo dalo slovo a Dikobraz si rázem povídal s kapelou za pódiem. Co dělá v Budapešti, jak se žije hudebníkům v Lubljani ("z ruky do huby") atd. Zjistil, že druhý (ten statnější) kytarista je ve skutečnosti Srb.<br />
<br />
Diky si vzpomněl na Dredatou. Vyběhl zpět a zjistil, že se s kamarádem zrovna sbírají k odchodu. V zoufalé snaze ji zdržet ji nabídl, že může s ním do zákulisí. To ji vážně zaimponovalo a její naštvanost roztála jako rampouch u otevřeného okna do kuchyně.<br />
<br />
Jenže byl tu háček.<br />
<br />
"Tebe znám, ale ji ne!" zabodl rozhodně prst směrem k Dredaté udělaný chlap u schůdků na pódium.<br />
<br />
"OK, počkej tu na mě a já to zařídím. Hned jsem zpátky." a celý obav odběhl zpět za kapelou, div se nepřerazil na schodech. Naštěstí chlapci neměli problém se slečnou ve svém doupěti a tak Dredatou pustili za sebou.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://4.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TRzDybRWoeI/AAAAAAAACPs/YnBf1kPTF3I/s1600/strecna_mladina-backstage.JPG" imageanchor="1" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><img border="0" height="212" src="http://4.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TRzDybRWoeI/AAAAAAAACPs/YnBf1kPTF3I/s320/strecna_mladina-backstage.JPG" width="320" /></a></div><br />
"Víš proč Slovinci nemají rádi Srby? Protože jsou hloupý a líní." povídá Srb vracející se od baru.<br />
"Hej, zapomněls mi přinést to mochýto!" zaprotestoval bubeník.<br />
"Vidíš co jsem říkal, jsem hloupý, že jsem ho zapomněl a moc líný tam jít zpátky." a dosedl pohodlně do křesla.<br />
<br />
Ostatní se svalili smíchy, jen bubeník se herecky zamračil a s úsměvem na tváři vstal a zamířil směrem k lesknoucím se flaškám za barem.<br />
<br />
<a href="http://1.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TRzD1gXWuMI/AAAAAAAACQY/uBm1YJBSgxY/s1600/strecna_mladina-na_palube.jpg" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="293" src="http://1.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TRzD1gXWuMI/AAAAAAAACQY/uBm1YJBSgxY/s320/strecna_mladina-na_palube.jpg" width="320" /></a>Tak noc pokračovala až se rozhodli nad ránem změnit lokál a vylezli z backstage zakulacenými dvířky na palubu lodi a chvíli pozorovali krásně nasvícené Národní Divadlo a klidnou řeku ve které se pomalu začalo odrážet začínající svítání. Zavolali si taxík a zamířili na druhou stranu města do posledního otevřeného baru kam se slézají po probdělé noci lidé z celé Budapeště.<br />
<br />
Lidé tam spí na židlích a stolech, někteří opilci se ještě snaží zaostřit, ale už jim to moc nejde. Nakonec je vyhnali i odtamtud a tak první ranní tramvají jeli hledat svůj hotel. Potkali na mol ožralého Dána a upozornili Dikobraze, že s Dány v takovém stavu se nevyplácí pouštět do filozofických debat.<br />
<br />
Po tom co už pěšky šli půl hodiny a zeptali se na cestu zjistili, že jdou špatným směrem. Nakonec ale Srb prohlásil:<br />
"Tak a jsme tady! Tadyten nápis znamená ve srbštině kozy. Tady za rohem bydlíme, pamatuju si to podle toho."<br />
<br />
A nemýlil se. Nastalo loučení, nekonečné přátelské, vrávoravé objímání a sliby, že se zase jednou všichni uvidí. Podle posledních zpráv se Strečna Mladina do Budapešti chystá zase někdy na jaře.<br />
<br />
No já jsem bledl závistí když mi to všechno Diky povídal. Co se to se mnou sakra děje, většinou se takové storky Plici stávají mě a on je ten tichý kluk z východu. Hold už asi stárnu. Budu s tím něco muset udělat.</div>naxhttp://www.blogger.com/profile/13494424312077740447noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8500547730551213202.post-28558398165184862812010-12-04T22:47:00.003+01:002011-11-06T22:37:08.763+01:00Jak jsem zachránil celebrituPáteční večer jsem byl zvyklý trávit někde v klubu a pořádně si zaskákat na koncertě nebo jen tak na diskošce. Co jsem se přestěhoval do Budapeště, mám s tím utrum. Neznám zdejší klubíky s živou muzikou. Pravda - trochu mi pomohl pobyt v penthouse hostelu kde jsem strávil nezapomenutelné 4 noci v mezidobí kdy mi Firma přestala platit luxusní hotel a než se uvolnil byt který jsem si po mnoha peripetiích (o tom bude další post) vybral pro bydlení.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://4.bp.blogspot.com/-p1Lzx-FDkeQ/Trb77okOStI/AAAAAAAALgM/yFN5-Dk8EsM/s1600/DSC03939.JPG" imageanchor="1" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><img border="0" height="240" src="http://4.bp.blogspot.com/-p1Lzx-FDkeQ/Trb77okOStI/AAAAAAAALgM/yFN5-Dk8EsM/s320/DSC03939.JPG" width="320" /></a></div>
Zaradoval jsem se tak když mi ten druhý Čech kterého tu znám napsal email v jehož subjektu bylo něco jak: "já tam bohužel nemůže protože v sobotu brzo ráno jedu na Moravu, ale myslel jsem si že by tě to mohlo zajímat" a v těle jediný odkaz na stránky <a href="http://www.czechcentres.cz/budapest/novinky.asp">českého kulturního institutu v Budapešti</a>, kde viselo stručné oznámení že v Budapešťském klubu Gödör vystoupí česká kapela Skyline doprovázená jednou českou a jednou Maďarskou předkapelou.<br />
<br />
Na <a href="http://godorklub.hu/ajanlo/2209">stránkách samotného klubu</a> pak byla informace kapánek obsáhlejší, ale přesto žádná věta rozvitá. Každopádně jsem jsem si výsknout a rovnou rozeslal pozvánku všem těm pár lidem které už v Budapešti znám s tím, že si uděláme malou soutěž o "nejbláznivější věc made in Czech Republic", kterou kdo přinese. Nejblíže byl Aurélius, který navrhoval, že by přinesl mne. Bohužel ten ale nakonec nedorazil.<br />
<br />
Jako přípravu jsem se rozhodl vydat do klubu už ve středu večer. To abych to pak v pátek v pohodě a hlavně včas našel. Překvapilo mne, když jsem zjistil, že klub je na jednom z nejcentrálnějších ze všech centrálních míst - na Erzsbet tér, tedy na jediné přestupní stanici všech linek metra Deák Ferenc tér. Domů to nebudu mít déle než deset minut pěšky. Je to přesně to náměstí kde jsem hned první týden beznadějně zabloudil a vzpomínám si na jakousi podivnou budovu uprostřed, vedle které na lavičkách seděli dredatí skejťáci a hulili až to nebylo pěkné. <br />
<a href="http://4.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TPqymLSufLI/AAAAAAAABZ4/UcaqZlXL5J0/s1600/godor-namesti.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="201" src="http://4.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TPqymLSufLI/AAAAAAAABZ4/UcaqZlXL5J0/s400/godor-namesti.jpg" width="400" /></a><br />
Večer jsem tedy dojel domů, zašel na jídlo přes ulici do totálně prázdné hospody, kde si obsluha na pokladně brouzdala na internetu a pak jsem se vydal směr kýžený klub. Středeční program sliboval vstup zdarma a spoustu zajímavého - na programu byl totiž <a href="http://godorklub.hu/program/2010/12/1">festival boje proti AIDS</a>. Došel jsem k podivným budovám uprostřed náměstí, kde jsem tušil vstup do klubu, ale byla tam jen jakási (samozřejmě už dávno v tuhle hodinu zavřená) galerie. Padal sníh a tedy po dredatých huličích se dávno slehla zem. Našel jsem jen ceduli s programem klubu. To sem blázen, kde to tu může být? Nu což, obejdu náměstí a snad na vchod narazím. Vydal jsem se tedy západním směrem k Dunaji a postupně minul oba luxusní hotely na té straně náměstí. Na rockovo undergroundový klub nevypadal ani jeden z nich. Na rohu náměstí jsem zabočil ostře doprava, ale ani tady jsem neměl štěstí.<br />
<br />
Když jsem přecházel rušnou József Attila utca, zazvonil mi mobil. Dikobraz se snažil zjistit jak jsem na tom: "Wots ap, ďůůd!"<br />
"Not mač, trů, trů..." odpověděl jsem povinnou frází (pro neznalé připojuji příslušné <a href="http://www.youtube.com/watch?v=WKWH2s6CuFg">vzdělávací video</a>) a bez přípravy vystřelil "... nějak nemůžu najít ten klub, jsi ještě v rachotě?"<br />
<br />
"Sure, podle webu to je u Deák Ferenc tér."<br />
"To vím, není tam někde číslo domu?"<br />
"Počkej ... ne je tu jen že je to Erzsbet tér."<br />
"No to jsem zvědavý jak to najdu."<br />
"Podle google maps by to mělo být někde uprostřed."<br />
"Na googlu jsem si to našel také, ale v těch budovách to není. Budu dál hledat - chystáte se přijet?"<br />
"JJ, jen se někde se Prostořekým stavíme na jídlo."<br />
"Tak oki, zatím síja"<br />
"Síja."<br />
<br />
Zrovna jsem stál vedle sámošky a tak jsem neodolal a koupil 2 krásná velká jablka pro náš iTime (přestávka v době okolo západu slunce, kdy se jdeme na horní terasu nadýchat čerstvého smogu).<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://1.bp.blogspot.com/-yKXXSTZ1fB8/Trb7_kRZnbI/AAAAAAAALgc/Tj5rD1mO0yA/s1600/DSC03943.JPG" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="240" src="http://1.bp.blogspot.com/-yKXXSTZ1fB8/Trb7_kRZnbI/AAAAAAAALgc/Tj5rD1mO0yA/s320/DSC03943.JPG" width="320" /></a></div>
Obešel jsem i třetí hranu velkého náměstí a přešel (dnes již podruhé) po přechodu přes Attilu. Nevydal jsem se směrem k budovám uprostřed, ale tentokrát víc na západ. Táhl se tu jakýsi podivně zdobený skleněný tunel - zřejmě protihlukový zátaras nebo něco souvisejícího s vjezdem do garáží hned vedle. Jedna skleněná výplň byla vytlučená a zevnitř se na mne šklebil bezdomovec zabalený do několika přikrývek.<br />
<br />
Na konci stěny jsem to vzal směrem do parku a najednou mne něco upoutalo - plocha na zemi byla hladká a občas se pod ní rozsvěcovala různobarevná světla. Zřejmě to bylo nějaké tlusté sklo. Že by nakonec ten klubík byl tam pod zemí? Přidal jsem do kroku a když jsem uviděl megalomansky pojaté široké schodiště vedoucí o jednu úroveň níže, bylo mi jasné že hledání je u konce. Jak jsem proboha mohl tohle minout? Příště si ty google maps musím přepnout na satelitní snímky.<br />
<br />
Jakmile jsem vkročil dovnitř, hned se mi tu zalíbilo. Velký prostor, dlouhý bar, dvě stejdže jako v Akropoli. Dokonce i něco na zub tu mají. Pravda, takovou tu poetickou atmošku jako v Simple to tu nemá, ale přesto moc příjemné místo. V létě to tu musí být famózní. Ta skleněná plocha místo stropu bude nejspíš nějaká fontánka.<br />
<br />
Došel jsem až k šatně, nacpal jsem bundu do kalící žebračky a naopak peníze uložil k tramvajence do kapsy a tu druhou kapsu na zadku vyplnil zápisníčkem a perem. Zatímco jsem čekal ve frontě, všiml jsem si vedle stojícího hloučku mladých děvčat snad ještě pod zákonem a staršího již lehce vypelichaného orla, který nad nimi držel ochranitelskou ruku. Byli již oblečení, ale pořád se k odchodu nějak neměli. Lehký šok jsem zažil když pán pronesl nějakou tu svou moralistickou pravdu česky!<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://3.bp.blogspot.com/-JHNNAILLZwY/Trb78s5ecsI/AAAAAAAALgQ/Vlt1_5jkV4c/s1600/DSC03940.JPG" imageanchor="1" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://3.bp.blogspot.com/-JHNNAILLZwY/Trb78s5ecsI/AAAAAAAALgQ/Vlt1_5jkV4c/s320/DSC03940.JPG" width="240" /></a></div>
Vše jsem pochopil, když k nim přiběhla další zoufalá dívčina a zapištěla: "Holkííí, oni tu bundůů tadýý vážně nemajííí!" chvíli jsem zvažoval jestli jim mohu nějak pomoct, ale nakonec mě nenapadlo co bych jim byl platný. Uložil jsem tak svoje věci do šatny odkud se ztrácení občas věci a šel si poslechnou právě řádící do popíku švihlou kapelu <a href="http://www.myspace.com/compact.disco">Compact Disko</a>. Docela mne překvapilo jak charismatický má zpěvák přednes. Asi za to mohli ty nagelované vlasy. Docela příjemné zase poslouchat koncert naživo. Škoda, že jsem nestihl více jak těch cca 5 písniček.<br />
<br />
Sotva však skončili, začal na malé scéně hrát mladičký rozcuchaný DJ. Příjemná muzika, laptop polepený jménem zřejmě jeho vzoru - Duft Punk. Čím mne ale skutečně dostal byla elektrická kytara, kterou najednou odněkud vytáhl a začal naživo do aktuálního tracku hrát. Není divu že ho publikum nechtělo na konci pustit z placu. Během vystoupení přišli kamarádi a tak jsme poskakovali s klapačkama otevřenýma všichni. Po koncertě Prostořeký povídá: "Tohle byl vážně nářez. Tuhle muziku miluju. Netušíš jak se jmenuje?" Přehlédl jsem to, že on je Maďar a já tu jsem teprve měsíc a povídám mu: "Tak se ho pojďme zeptat?"<br />
"Nééé, to je dobrý. Já si to najdu na internetu."<br />
<br />
Jenže to už jsme vyskakoval na vyvýšené podijíko kde si Mistr balil náčiníčko. "Smím prosit o autogram?" Povídám a podávám s širokým úsměvem své magické zelené pero a zápisníček. "Dobrý, tys mě nakreslil - ok, tohle normálně nedělám, většinou jen rozdávám vizitky, ale u tebe udělám výjimku." a vyšvihl tam své umělecké jméno, reálné jméno a smajlík k tomu. I to jméno je zajímavé: <a href="http://www.myspace.com/wplnts">We plants are happy plants</a>.<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
</div>
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://1.bp.blogspot.com/-qCHPFtD8uwI/Trb79a-DqfI/AAAAAAAALgU/m4TI2tm0oCk/s1600/DSC03941.JPG" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://1.bp.blogspot.com/-qCHPFtD8uwI/Trb79a-DqfI/AAAAAAAALgU/m4TI2tm0oCk/s320/DSC03941.JPG" width="240" /></a></div>
Poslední kapelou večera byly Anima Sound System. Celkem nic moc, takoví maďarští Cardigans. Slečna zpěvačka je buď trochu při těle nebo (a to spíš) měla naprosto nevhodné oblečení. Jinak to ale bylo celkem fajn. V jednu chvíli se ke mě Prostořeký přitočil a říká: "Tenhle text znám - to je o Praze a roku 1968!"<br />
<br />
Docela mne zamrazilo. Rok 68 leží Maďarům na zádech jako studený ledovec. Nedochází jim, že Češi a Slováci vděčí jejich chrabrosti v padesátém šestém mnoho životů. Nebýt zkušenosti kterou Maďaři udělali o 13 let dříve, pražské jaro by se utopilo v záplavě československé krve. Takhle jsme zůstali věrni národní tradici a bojovali jsme jen vtipem - tedy jazykem a perem se staženým ocasem.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
</div>
Páteční párty začala v Morrisons's - klubíku vedle vašeho Národního divadla, totiž promiňte - maďarské Opery, který se vyznačuje tím, že do deváté vám míchají drinky za polovic. Nevím jestli je to pravidlem, ale nám k tomu znělo karaoke. Prostořeký si přivedl slečnu, německý páreček cvrlikal a Nička si tiskla láskyplně 4 mochýta na - řekněme - extenzivní výstřih.<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
</div>
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://4.bp.blogspot.com/-Rl4F2q5mAhw/Trb7-iO18YI/AAAAAAAALgY/IXdcwYOYrCc/s1600/DSC03942.JPG" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="200" src="http://4.bp.blogspot.com/-Rl4F2q5mAhw/Trb7-iO18YI/AAAAAAAALgY/IXdcwYOYrCc/s200/DSC03942.JPG" width="150" /></a></div>
V jednu chvíli Prostořeký vyletěl od stolu "ticho, ticho, tuhle miluju" a postavil se pod televizi na druhé straně místnosti a zbožně hleděl na hudební klip který na ní zrovna běžel.<br />
<br />
Přesně v devět jsem dopil svého posledního Godfathera a rozloučil se s ostatními a několikrát zdůraznil, že je čekám v Gödöru. Překvapením pro mne bylo, že jsem tam přišel vyloženě brzo. První kapela začala hrát až přibližně za čtyřicet minut. Nu což. Alespoň jsem se stihl navečeřet zapečené bagety a kapánek vystřízlivět.<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<br /></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://4.bp.blogspot.com/-pSgf-Be0_lA/Trb8Av-WAGI/AAAAAAAALgg/p2Btffaoz18/s1600/DSC03944.JPG" imageanchor="1" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><img border="0" height="240" src="http://4.bp.blogspot.com/-pSgf-Be0_lA/Trb8Av-WAGI/AAAAAAAALgg/p2Btffaoz18/s320/DSC03944.JPG" width="320" /></a></div>
Na bicích na vedlejší stage jsem četl <a href="http://www.myspace.com/goodfellasofficial">Good Fellas</a>, což mi přišlo nějaké povědomé a tak jsem prolistoval svůj zápisník a zjistil, že jsem je už jednou poslouchal a to na letošním Fébiofestu. Tehdy se mi zatraceně zalíbili a udělal jsem si poznámku, že bych si měl vyčíhnout až budou někde hrát celý koncert. Hrají akusticky velmi živou a energií nabitou muziku ne nepodobnou starým dobrým Red Hotům. Některé písničky zabíhají k repu až hip-hopu, jiné zase zavánějí vyloženě baladou, až na to že se vám při tom chce skákat až do stropu.<br />
<br />
Po koncertu mi to nedalo a musel jsem s nimi prohodit pár slov. Moc příjemní kluci. Později večer jsem pak od nich zaslechl něco ve smyslu "ty vole, tady snad všichni mluví česky!" <br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://2.bp.blogspot.com/-_LzfzwuB8Lw/Trb8BXJb8GI/AAAAAAAALgk/ADmvLvzNZAQ/s1600/DSC03945.JPG" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://2.bp.blogspot.com/-_LzfzwuB8Lw/Trb8BXJb8GI/AAAAAAAALgk/ADmvLvzNZAQ/s320/DSC03945.JPG" width="229" /></a></div>
Další byla na řadě nějaká synth-popová maďarská skupina alespoň pojmenovaná česky <a href="http://www.myspace.com/thekolin">The Kolin</a>. Mělo mě varovat, že nastoupili v přiléhavých bílých gay kostýmcích ala superman. Docela dosti mi to připomnělo Freddieho Mercuryho, jen ta kvalita byla někde kapku jinde. Stejně jsem si dobře zaskákat (jak jsem potom říkal Frau - "I can jump even on shit"), jen ostatní známí obraceli oči v sloup a když skončili (což bylo okolo půlnoci) tak spěšně odešli. Aspoň jsem si v klidu mohl vychutnat hvězdy večera <a href="http://www.myspace.com/skylinecz">Skyline</a>. Bohužel valná většina ostatního osazenstva odešla také a po prvních 2 písničkách bylo na muzikantech vidět že na takový nezájem opravdu nejsou navyklí. Kdybych netleskal já, tak by asi chyběla reakce obecenstva úplně. Nepomáhalo že se zpěvák/raper vykláněl hluboko do obecenstva a snažil se je nalákat blíže k sobě. Pozitivní bylo že jsem měl alespoň dosti prostoru na hopsání před pódiem.<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
</div>
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://1.bp.blogspot.com/-XPOXguh7WXg/Trb8CV9RekI/AAAAAAAALgo/2s9VgQ8nKck/s1600/DSC03946.JPG" imageanchor="1" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><img border="0" height="240" src="http://1.bp.blogspot.com/-XPOXguh7WXg/Trb8CV9RekI/AAAAAAAALgo/2s9VgQ8nKck/s320/DSC03946.JPG" width="320" /></a></div>
Nakonec jsem to nevydržel a při jedné písničce kdy slečna Mařka, která mi svými gesty a energií silně připomínala Ztepilou, nezpívala a stála vedle pódia a lámala si hlavu co s tím rozlitým mlékem, jsem na ní mezi repráky mávnul a do ouška jsem jí zakřičel: "Nauč se jak se řekne maďarsky - mnohokrát děkuji - kösönem sépen! Tohle se nauč a budou vaši." párkrát jsem ji to zopakoval a zbytek písničky bylo vidět jak si to pořád opakuje snaží si to zapamatovat. Pak vylezla na pódium a začala se účastnit dalšího poskakování a "zpívání". Po pár desítkách sekund mi bylo jasné že to zákonitě musela zapomenout a tak jsem narychlo vedle její podobenky napsal to co jsem ji předtím učil.<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
</div>
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://4.bp.blogspot.com/-u5j9kC3StZg/Trb8DDAy0tI/AAAAAAAALgs/f9KL0P5RD3w/s1600/DSC03947.JPG" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://4.bp.blogspot.com/-u5j9kC3StZg/Trb8DDAy0tI/AAAAAAAALgs/f9KL0P5RD3w/s320/DSC03947.JPG" width="240" /></a></div>
No a jak jinak - nemýlil jsem se! Když došlo na potlesk, z Mařky jen smutně vypadlo "eee - já to zapomněla..."<br />
<br />
Teď šlo o všechno. Přiskočil jsem k pódiu a podal ji svůj Moleskine otevřený na správné stránce. Vyslovila to s dokonalým přízvukem a mezi obecenstvem se rozzářilo nadšení a objevilo se i nějaké to pochvalné pískání. A musím uznat, že je vážně dobrá - od té chvíle si to skutečně zapamatovala a při dalších sonzích byla schopná děkovat bez taháku. Vážně to pomohlo. Pořád tu byl asi 2 metry široký prázdný pruh před pódiem, ale lidi v hledišti se začali daleko více bavit. Jako kdyby roztáli a už jsem zdaleka netleskal sám.naxhttp://www.blogger.com/profile/13494424312077740447noreply@blogger.com3tag:blogger.com,1999:blog-8500547730551213202.post-57825004026162058702010-11-09T23:25:00.000+01:002011-11-06T22:39:55.398+01:00Můj dům, můj zámek<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<br /></div>
Když se přestěhujete tak jako já do nového velkoměsta, vaší první starostí je kde budete bydlet. Tuhle starost mi naštěstí oddálila Firma a na neštěstí Aurélius, jeden nový známý. Firma mi zaplatila luxusní apartmán přímo v srdci Budapešti (viz první kapitola) a tak mne nic moc netlačilo s hledáním bytu pospíchat. Podle smlouvy jsem měl právo v něm zůstat měsíc. To je spousta času pro nalezení toho správného domova, co říkáte?<br />
<a href="http://3.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TOgH4C85swI/AAAAAAAAAe0/wuj8_WmFIfY/s1600/DSC_0003.JPG" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="212" src="http://3.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TOgH4C85swI/AAAAAAAAAe0/wuj8_WmFIfY/s320/DSC_0003.JPG" width="320" /></a><br />
Navíc jsem nemohl uvěřit svému štěstí, když mi můj badík Aurélius oznámil, že do 10ti dnů se bude zrovna stěhovat a že bych si tedy mohl pronajmout jeho starý byt. Prý není moc velký (pche, kdo jste byli u mne na návštěvě v pražském bytě víte že posledních cca 25 let jsem prožil v panelákové kobce 3x2 metry), ale zato na přímo centrálním místě a přitom velmi tichém. Prý se stěhuje jen proto, že nový byt je zhruba o polovinu levnější. Cena mi ale nijak závratná nepřišla - pořád se vešla do mého hunského rozpočtu.<br />
<br />
Užíval jsem si tedy krásného tvůrčího života (taková záplava nových podnětů) a věda, že byt příjde za mnou sám, moc jsem se o hledání nestaral. Když už se čas pomalu nachýlil, opingnul jsem Aurélia: "Tak jak to vypadá s tvým bytem."<br />
<br />
Jakmile jsem si uvědomil co asi znamená jeho výraz me rychle zmrzl, ba přímo utál, společenský úsměv na tváři.<br />
<br />
"No víš, s tím novým bytem to nějak nevyšlo. Objevily se nečekané překážky, takže se vlastně aktuálně stěhuji zpět do toho původního." Asi jsem tam stál jako opařený, protože omluvně dodal: "Jestli chceš vezmu tě do toho nového bytu. Třeba se ti bude líbit." Že by osud? Možná, že ten jeho nový byt bude vážně něco použitelného.<br />
<a href="http://3.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TMNZ0EANPmI/AAAAAAAAAXU/r8gcqA6mxak/s1600/DSC02511.JPG" imageanchor="1" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><img border="0" height="240" src="http://3.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TMNZ0EANPmI/AAAAAAAAAXU/r8gcqA6mxak/s320/DSC02511.JPG" width="320" /></a><br />
Při západu slunce jsme se tedy tak vezli tramvají dvojkou po nábřeží a najednou Aurélius povídá: "Támhle, vidíš ten bílý dům?" Tam to je. Než jsem ale stačil zareagovat, vjeli jsme do tunýlku pod mostem a viděl jsem kulové. Nevystoupili jsme ale. Nejprve jsme se museli vypravit do Aureliova staronového hnízdečka u Opery. Představte si národní divadlo, které nestojí na nábřeží. Vedle něj je pěší zóna a 2 bloky od Opery v ulici která se jmenuje skoro stejně jako mé aktuální příjmení je krásně opravený dům do kterého vcházíme. Aurélius otevírá dveře do stísněné předsíňky která slouží zároveň jako kuchyňka. Dveře do bytu nejdou zavřít jinak než klíčem, ale kdo by lpěl na takových detailech. Byt je skoro bez nábytku, jen uprostřet maličkého pokoje je na devadesáti procentech jeho plochy rozprostírá obrovská postel. Je tu nesnesitelné dusno. Aurélius naprosto automaticky otevírá francouzské okno na balkónek a dovnitř se jako fanynky za popovým zpěvákem dere čerstvý vzduch a ... nic víc. Žádný hluk aut, žádné tůrování motorů, žádné troubení - prostě nic. Dokonce mám pocit, jako by tu bylo větší ticho než předtím. Je to samozřejmě hloupost, avšak celá moje bytost čekala záplavu zvuků s otevřením okna a tak jsem zaskočen tím tichem. Asi jako když startuje letadlo, vy sedíte pevně připoutáni k sedačce, abyste se v případě havárie z něj příliš nevzdálili a mohli být snáze identifikovatelní a najednou díky změny tlaku vám to v uších udělá "lup" a v tu ránu slyšíte hřmění proudových motorů jakoby z ohromné dálky a jen když se na něj soustředíte.<br />
<br />
Pořád jsem si v duchu opakoval: "nesmím si tenhle byt oblíbit, ten není k dispozici". No a co myslíte? Kdyby byl k mání tak ho beru okamžitě! Jenže on není. Napadlo mne, že bydlet v tomhle bytě by bylo jako chodit s největší kráskou kterou jsem kdy poznal. Pravda trochu vychrtlou, ale jinak bez jediné vady.<br />
<br />
Plahočím se smutně za Aureliem po schodech dolů a doufám, že se otočí a řekne: "Prve jsem jen vtipkoval, tenhle byt je pořád k mání!" a já se rozzářím jako zakázaná sto watová žárovka a do 5ti minut podepisuju smlouvu v maďarštině. Na tu poslední věc ještě dojde, nebojte, ale bohužel zbytek prve popsaného scénáře je jen moje fantazie. Pořád se dál plahočím za Auréliem a pak znovu nasedáme na metro a v další okamžik stojíme vedle magistrály a on se snaží překřičet hluk aut: "Ten dům je z větší části hotel." Vstupujeme dovnitř, nějaké zmatené turistky se tu snaží každá s dvěma velkými kufry najít recepci. My si to štrádujeme k pevné ocelové mříži na konci chodby. Takovou jsem naposledy viděl na Mírově. Aurélius odemyká a hned za rohem se vmáčneme se do výtahu velikosti kadibudky. Ten se s hukotem rozjede. "Byt je až pod střechou, ale výtah jede jen o jedno patro níž. Právě hluk motoru mi vadil nejvíc. Vůbec takové maličkosti mi vždy lezou na nervy."<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://3.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TOgIkGdtU2I/AAAAAAAAAhs/3-NAZQIPWXc/s1600/DSC_0078.JPG" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://3.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TOgIkGdtU2I/AAAAAAAAAhs/3-NAZQIPWXc/s320/DSC_0078.JPG" width="212" /></a></div>
<br />
Pokud to bude jen motor výtahu, tak to nemusí být tak tragické, pomyslel jsem si. Výtah se škubnutím zastavil a my vylezli ven na temnou chodbu. "Jo, vidíš - málem bych zapoměl. Žárovku na chodbě se nikdo neobtěžoval vyměnit. Máš něco čím si posvítit na schody?" Vytáhl jsem mobil s ledkovým přisvětlovátkem místo blesku a použil ho jako improvizovanou baterku.<br />
<br />
"Když je to pod střechou, mohl by tam být alespoň hezký výhled na Dunaj." napadlo mne. "Bohužel, výhled nečekej. Okna jsou jen do vnitrobloku. Všechen výhled má pro sebe zabraný hotel." schladil moje nadšení Aurelius. To by mne zajímalo, jestli aspoň něco bude na tomhle bytě dobré.<br />
<br />
Konečně jsme došli až na konec schodů, vypadalo to asi jako když člověk leze z pekla - rozbité schody v naprosto temné chodbě, kterou osvětlovalo jen mihotavé světlo mého mobilu. Schody končili do divných oprýskaných dveří. Po chvilce snažení se dveře nechaly přemluvit a my vešli do úzké, ale zato asi 5 metrů dlouhé chodbičky.<br />
<br />
"Tady ten sklápěcí stoleček kámoši co tu bydleli před tím používali pro snídaně." ukáže Aurélius na něco co vypadá jako dřevěná asi 2x zvětšená varianta stolečku jaké bývají v rychlících. Mému trošku prodlouženému vedení ještě chvilku trvá, než mi končně docvaklo že už nejsem ve společných prostorách domu, ale uvnitř bytu. Aurélius mezitím pokračuje: "Ono ráno svítí sluníčko z téhle strany." a s trochu omluvných úsměvem dodal: "je to pak trochu veselejší ráno."<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<br /></div>
<br />
Otevřel dveře vedle stolku a vešel do maličkého prázdného pokoje. Hned po pravé ruce byla doslova drobná kuchyňka tvořená prakticky jen jedním dřezíkem a plotýnkami. Výhled skutečně žádný - koukal jsem přímo na červenou střechu a špinavý dvůr. Takhle z výšky pátého patra bych přísahal, že dole je závěj prachu. Otevřel jsem okno a v tu chvíli mi bylo jasné, že tady bydlet nebudu. Docela jasně jsem slyšel stálé hučení aut na nedaleké magistrále.<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://4.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TOgH6g3-uwI/AAAAAAAAAfA/GHWpfSYrGXc/s1600/DSC_0007.JPG" imageanchor="1" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://4.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TOgH6g3-uwI/AAAAAAAAAfA/GHWpfSYrGXc/s320/DSC_0007.JPG" width="212" /></a></div>
<br />
"Tady byla postel, ale nechal jsem ji odstranit." Ukazuje na prázdný prostor vedle zdi "Říkal jsem si, že koupím nějakou postel v Ikei, ale myslím, že když budeš chtít tak ti ji sem majitelé zase dají."<br />
<br />
"No asi bych si taky radši koupil nějakou postel která by mi vyhovovala." a při formulaci této věty jsem si dal velmi dobrý pozor, abych správně použil podmiňovací způsob.<br />
<br />
"Já teď sjedu dolů výtahem a pak zase zpět abys viděl jak je ta strojovna za touhle zdí otravná." načež opustil tuhle kobku. Chvíli se nic nedělo a už jsem se chtěl zajít zeptat, jestli třeba nechce abych mu posvítil na schody když jsem si uvědomil, že vlastně výtah asi už jede a přes hluk dopravy venku slyším lehounký podkres. Zavřel jsem tedy okno ven a skutečně to tak je - motor výtahu by byl ten nejmenší problém.<br />
<br />
Když se Auréliu vrátil dovnitř, ještě jsem pro formu zkontroloval nehezkou koupelnu a přeptal se kolik zájemců má aktuálně majitelka. "Dnes tu s ní mám sraz abych ji vrátil klíče, protože zítra bude ukazovat byt jedné své známé. Nechci ale na tebe dělat nějaký nátlak. Spíš si to skutečně dobře rozmysli. Tenhle byt je sice docela dosti levný vzhledem ke své poloze, ale pokud ti nevadí platit víc, tak myslím, že rozhodně najdeš daleko lepší byty." Musí se mu nechat, že Aurélius se mnou hraje čistou hru.<br />
<br />
Když jsme se pak na ulici rozloučili, bylo jasné, že začíná zběsilé období hledání nového bytu.<br />
<br />
Další den jsem si od Dikobraze nechal poslat několik odkazů na dobré stránky ohledně inzerce bytů k pronájmu, kde hledal zhruba před měsícem on.<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://4.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TOgInTFZg7I/AAAAAAAAAiE/-5cne8V-Uyc/s1600/DSC_0084.JPG" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="212" src="http://4.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TOgInTFZg7I/AAAAAAAAAiE/-5cne8V-Uyc/s320/DSC_0084.JPG" width="320" /></a></div>
<br />
Začal jsem prolézat všechny možné i nemožné inzeráty a ze začátku jsem se řídil hlavně obrázky a lokalitou. Postupně jsem si ale vypracoval celou metodologii co všechno zkontrolovat než skutečně zavolám na nějaké telefonní číslo. Tedy abych byl upřímný, ze začátku jsem ani nevolal, ale jen posílal emaily.<br />
<br />
Našel jsem krásný byteček přímo v centru - fotky vypadaly fantasticky. Problém byl, že slečna která byla na druhé straně emailové komunikace a) neuměla moc anglicky a za b) netušila co to znamená "odpovědět všem". Průser to byl hlavně proto, že přes den jsem četl jiný email než večer. Vedlo to k tomu, že jsem vždy večer napsal, že příští večer mohu byt vidět a ten další jsem si přečetl, že mi to slečna potvrdila a před půl hodinou na mne někde čekala.<br />
<br />
Nakonec jsem si však pořídil maďarský telefon a uráčil jsem se jí ho napsat a hned jsme měli domluvené rande na páteční večer. Trošku jsem pozapomněl na jinak sqělou featuru chrome, že automaticky překládá obsah maďarských stránek do angličtiny a tak jsem do jednoho emailu napsal místo jméno ulice její anglický překlad. Bylo to něco jako Small Walnut street. Naneštěstí slečna makléřka vzala toto označení za své a tak jsem měl v den prohlídky sakra problém najít kde že to vlastně ta zatracená ulice je.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://1.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TMiZJc1w9RI/AAAAAAAAAcg/d774eIZDPeU/s1600/DSC02576.JPG" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://1.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TMiZJc1w9RI/AAAAAAAAAcg/d774eIZDPeU/s320/DSC02576.JPG" width="240" /></a></div>
Našťestí, jsem si to včas uvědomil a tak jsem šel po Király utca do bytu, který se snad měl stát mým novým domovem. Měl jsem asi půl hodinu rezervu a tak jsem nespěchal. Zašel jsem si do ruin baru, který stojí skoro přímo naproti té ulice, nahlédl jsem do výlohy umělecké galerie na rohu, kde mne zaujalo sofa velmi naturalisticky imitující <|>.<br />
<br />
Ulice nebyla sice neprůjezdná, ale zpomalovací pruhy jistě nenechají nikoho příliš sešlápnout plyn - prostě sousedství jak má být. Samotná ulice sice odpovídala tomu jaké fotky jsme si našel předtím přes google maps, tedy posprejovaná a špinavá, nicméně dům samotný stojíc vedle moderního hotelu byl také slušně udržovaný. Hlavou mi blesklo, že i když balkónky by mohly skýtat jistý přístřešek bezdomovcům, hotelový personál je tam spát nenechá.<br />
<br />
"Vy být Jošef?" oslovila mne docela milá slečna. "Ano, těší mne. Omlouvám se za ty zmatky s emailem..."<br />
<br />
"Žádný problém, já být ráda že vy tady." rozzářila se slečna jako sluníčko až pouliční osvětlení bledlo závistí. "Pojďme dál!" popostrčila mne gestem směrem k domovním dveřím, které mezitím otevřela. Chodba to byla celkem normální, oprýskané stěny, schody ochozené, ale ještě něco vydrží.<br />
<br />
V prvním patře jsme se zastavili před domovními dveřmi, které vypadaly asi jako v bytovkách z padesátých letech. Makléřka pár nacvičenými pohyby odemkla a už jsme byly v malé ale příjemné kuchyňce. Udělal jsem 2 kroky a octl jsem se ve velkém obyváku/ložnici. Prostoru na přespání případné návštěvy dosti, moderní nábytek, všude trochu nepořádek - to asi jak se to domlouvalo na poslední chvíli.<br />
<br />
Moc jsem si přál aby tenhle byt vyšel, protože se mi moc líbil. Prostorná koupelna s vanou, hezky vkusně zrekonstuovaná, pan majitel prý žije v anglii. Přistoupil jsem k francouzkému oknu, které vedlo na malý balkónek a otevřel ho. Ozvalo se nepřerušené konstantní "bzzzzzzzz". Slečna makléřka se nejprve snažila tvářit že nic neslyší a dušovala se že tak levný je ten byt kůli tomu, že přímo naproti balkónku je velká prosklená veranda hotelu. Nakonec přiznala, že už čmeláka také slyší, ale pro změnu se tvářila, že by jí také moc zajímalo kde se tu ten zvuk vzal.<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://3.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TMNZ0EANPmI/AAAAAAAAAXU/r8gcqA6mxak/s1600/DSC02511.JPG" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><br />
</a></div>
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://1.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TOgH56-mCQI/AAAAAAAAAe8/kyVuqLJsLuY/s1600/DSC_0006.JPG" imageanchor="1" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://1.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TOgH56-mCQI/AAAAAAAAAe8/kyVuqLJsLuY/s320/DSC_0006.JPG" width="212" /></a></div>
Z toho bytu jsem najednou měl pocit jako bych sbalil nádhernou a chytrou kočku s kterou jsem chtěl strávit pár let a po hodině spánku zjistil, že strašně chrápe a nedá se s tím nic dělat.<br />
<br />
"Co kdybychom se šli zeptat vedle jestli nevědí co to je?" navrhl jsem. "Dobrý nápad, jen bych možná zkusit hotel. Mě také moc zajímá, co zač."<br />
<br />
Jak jsme si usmysleli, tak jsem udělali. Vtrhli jsme do hotelu jako velká voda až se chudák distinguovaný recepční lekl zapotácel a chytil pultíku. "Dobrý den, na dvoře je takový divný zvuk, nevíte co by to mohlo být?" zatvářil se asi tak, jako že už něco takového slyšel miliónkrát, ale přesto řekl: "Naprosto netuším o čem hovoříte, pane."<br />
<br />
Aha, takže to nejspíš bude nějaký průšvych hotelu, jen má chlapec zakázané o tom mluvit. Že by to byla klimatizace? Nato se do hovoru vložila Makléřka. Maďarsky. Uvažoval jsem jestli mu právě vysvětluje, že mi nesmí nic prozradit, jinak dostane po tlamičce. Po pár větách se ke me Makléřka otočila a sdělalila mi "Prý mají všechny klimatizace na střeše, takže z hotelu to prý být nemůže."<br />
<br />
Rozloučili jsme se s tím, že si to ještě nechám projít hlavou a dám do pondělí vědět jak jsem se rozhodl. Když jsem odtamtud odcházel, předsevzal jsem si, že se v tom hotelu na jednu noc ubytuji a vyzkouším jestli to hučení někdy v noci přestane. Beztak budu domů jistě chodit až po půlnoci, tak jak jsem byl zvyklý doma.<br />
<br />
Ještě v pátek jsem si domluvil prohlídku bytu který byl jen kousek od toho který mi ukázal Aurélius. V emailu stálo "Sejdeme se u zmrzliny." A tak se i stalo. Rohový dům, jen ten provoz byl o5 nesnesitelný. Jakmile jsme ale vešli do domu bylo naprosté ticho. Na chvíli jsme se zastavil a zaposlouchal. Ruch velkoměsta slyšet nebylo. Bohužel ten byt měl okna směrem do ulice, která sama o sobě je rušná dost a to ani nemluvě o nedaleké místní magistrále. Což o to - byt to byl obrovský a v celku hezký. Kanape by si zasloužilo vyprášit kožich, ale jinak v celku královský útulek. Jakmile jsem ale otevřel okno bylo mi jasné, že tohle nebude můj vysnění hrad.<br />
<br />
Majitelé viditelně posmutněli když jsme jim sdělil, že je to moc rušné a že jim dám do pondělí vědět. Kolik asi podobných prohlídek už absolvovali?<br />
<a href="http://3.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TMNZ9F1E7bI/AAAAAAAAAX0/UHZodm2IVqI/s1600/DSC02522.JPG" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://3.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TMNZ9F1E7bI/AAAAAAAAAX0/UHZodm2IVqI/s320/DSC02522.JPG" width="240" /></a><br />
V sobotu jsem pak prošel svojí dávku inzerátů (pomalu se to reduko na pár kousků z uplynulého dne a vypadl mi z nich jeden konkrétní v ulici v které mimo jiné sídlí BKV (místní MHD). Poslal jsem sms a čekal na odpověď. V neděli dopoledne odpověď zkutečně přišla a lámanou angličtinou jsme se domluvili na termínu prohlídky na neděli večer.<br />
<br />
Na místo jsem dorazil z půlhodinovou rezervou a prošel jsem si tu ulici odzhora dolů. Na místě vyznačeném na mapě zrovna byla jakýsi Bar či co. Nedalo mi to a zkontroloval jsem do kdy mají otevřeno. Hmm až do dvou ráno. To asi nebude úplně klidné bydlení. Ale uvidíme. Třeba to bude nakonec dobré. Došel jsem až na konec ulice a s překvapením zjistil, že na rohu u kostela kde jsme měli mít sraz je postavené pódium a hrají tam živé kapely. Aktuálně se chystali nějací trumpetisti a jiné žestě. Asi nějaké Skáčko. Jenže když začali hrát a zpívat zjistil jsem, že to je pravý nefalšovaný Maďarský swing. A jaký panečku! Šilo to se mnou, že bych nejraději popadl nejbližší krásku a pořádně ji pomohl protancovat podpadky.<br />
<br />
Napsal jsem majiteli sms kde mne má hledat (evidentně o tomhle mecheche dopředu netušil) a nechal jsem se unášet muzikou. Netrvalo dlouho a objevili se tu 2 podivně se rozhlížejíci mladíci bohémského vzhledu. Po chvíli jsem to nevydržel a zeptal jsem se jestli na někoho čekají. Ukázalo se, že skutečně čekají na mne a tak jsme vykročili směrem ke kýžené ulici. Nenamířili si to ale rovně dál jak jsem předpokládal, ale zastavili se hned u prvního domu a vešli do něj. Docela nečekané, protože na mapě bylo vyznačené místo asi 200m odtud. Zřejmě v tom inzerátu neuvedli číslo domu, ale jen ulici a systém přiřadil k inzerátu místo v jejím středu.<br />
<br />
Vešli jsme na docela hezký dvůr a majitel - jak se ukázalo divadelní herec - otevřel dveře do bytu v přízemí. Ten byt se mi vyloženě líbil. Pravda, trochu spartánský, ale jinak moc fajn. Majitel se omlouval za nepořádek: "Předchozí nájemník se odstěhoval teprve včera a nechal tu velký bordel."<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://3.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TMNZ_ZdLjzI/AAAAAAAAAYA/QOGekGSkyxk/s1600/DSC02525.JPG" imageanchor="1" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><img border="0" height="240" src="http://3.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TMNZ_ZdLjzI/AAAAAAAAAYA/QOGekGSkyxk/s320/DSC02525.JPG" width="320" /></a></div>
<br />
Výhled z jedné ložnice do zahrady, velké dvě ložnice. Možná ta sprcha by nemusela být tak "studentská", ale ten byt měl takovou nádhernou uměleckou atmosféru. Přišlo na zásadní test - otevřel jsem okno a zaposlouchal se. Z obrovské dálky byly slyšet ozvěny koncertu. S přihlédnutím k tomu, že pódium bylo hned vedle nedovedu si představit, že by tam byl slyšet zvuk dopravy.<br />
<br />
Byt měl jedinou velkou nevýhodu - byl moc prostorný a pro mne tedy moc drahý. Byly tu 2 velké ložnice. Řešením by bylo najít nějakého spolubydlícího, ale jak já bych proboha někoho takového v mě neznámé Budapešti našel? Nakonec jsem se rozloučil s tím, že oba si dáme týden na to abychom našli něco lepšího a když se to nepovede, tak si plácneme a já to hold risknu a budu doufat, že spolubydlícího skutečně najdu.<br />
<br />
Teď už jsem věděl jak na hledání bytu. Sledoval jsem každou chvíli stránky s inzercí a jak se tam objevil nějaký vyhovující byt, okamžitě jsem volal. Měl jsem domluvené prohlídky na každý den - ráno, po práci a jednou dokonce i v době oběda. Jenže každý byt měl nějakou vadu. Jeden byl hezký, ale s velmi starým nábytkem a majitel prý nemá kam ho odvézt, kdybych si chtěl pořídit nový. Další byt byl fajn - s patrovou palandou, ale ve vnitrobloku to páchlo jako kdyby tam pravidelně někdo chodil na záchod. Jedna realitní agentka se opravdu snažila a domluvila mi prohlídky ve 2 bytech hned zasebou. První byt byl v domě, s oprýskanou omýtkou a majitel netušil jestli se do bytu dá zavést internet. Ten druhý byl pak zase velmi tmavý. Jediné okno v prvním patře do zatraceně sevřeného vnitrobloku pěti patrového domu...<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://4.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TOgIq_m-e6I/AAAAAAAAAiQ/uxRN7wEgJkg/s1600/DSC_0087.JPG" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://4.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TOgIq_m-e6I/AAAAAAAAAiQ/uxRN7wEgJkg/s320/DSC_0087.JPG" width="212" /></a></div>
<br />
Ve čtvertek jsem byl již lehounce zoufalý a měl jsem v plánu už už příjmout byt na Kyrály utca s tím, že to risknu s tím hledáním spolubydlícího. Ještě jsem měl domluvenou prohlídku bytu kousek od Parlamentu a pokud ten nevyjde, tak to vezmu. Výhody bytu u parlamentu byly jasné - bylo to na lince tramvaje dvojky, která mi jede bez přestupování do práce a je tam asi za 15 minut. Navíc mi okolí přišlo vyloženě klidné když jsem tam byl jednou běhat. Podle google maps je hned vedle nějaký krásný historický dům. Pravda, fotky v inzerátu byly vyloženě nepovedené - skoro jako kdyby ten byt byl plný kouře či co, ale může být jen špatným fotografem.<br />
<br />
Když jsem vyrážel na prohlídku, volala mi realitní agentka a ptala se jestli bych nemohl dorazit o 15min dříve, že majitel musí odejít o chvíli dříve. Vysvětlil jsem jí, že se pokusím, ale že jsem už na cestě. Od tramvaje jsem to potom vzal běžmo a dorazil jsem přesně. Potřásli jsme si rukama s paní agentkou a její dcerou (jak se ukázalo tak do teď jsem mluvil s ní - agentka anglicky neuměla) a dcera zazvonila anglicky poprosila o vpuštění do domu. Chodba na mne udělala dojem. Celé to vypadalo jako vstup do nějakého zámku a ne činžáku. Vyjeli jsme výtahem do čtvrtého patra (výtah se otevírá na opačnou stranu nahoře než dole) a 'majitel' (tedy předchozí nájemník jak se ukázalo) nás už čekal v otevřených dveřích. Byl to pohodový Španěl, z čehož jsem se samozřejmě zaradoval - nebude potřeba se složitě domlouvat s majitelkou a zřejmě nebude problém s registrací. Byt vypadal vážně dobře. Moderní Ikea nábytek, fajn samostatná kuchyň a nádavkem ještě skladovací místnost, kde bude buď garáž pro kolo, nebo temná komora.<br />
<br />
No co vám budu povídat - vzal jsem to. To jsem ještě ale netušil, že s tou registrací pro úřady to nebude tak jednoduché. O tom ale až zase někdy jindy.naxhttp://www.blogger.com/profile/13494424312077740447noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-8500547730551213202.post-62284260628122550462010-10-24T00:39:00.000+02:002010-10-24T00:48:52.196+02:00Jak jsem ztratil 20 000 a ještě za to dostal pokutuPohyb je prý zdravý. Vy kteří mne znáte možná víte, že jsem si oblíbil pohyb běžmo po městě a za městem. Praktikuji to už přes 3 roky - nasadím sluchátka s nějakým mluveným slovem jako jsou <a href="http://java.cz/article/czpodcast">Java czpodcasty</a> nebo <a href="http://www.rozhlas.cz/iradio/praha?p_po=464&p_pattern=&p_gt=1">Toulky českou minulostí z ČRO</a> Brno, vezmu lítačku na MHD s nějakou tou 50ti korunou a vyrazím. Ze začátku to bylo tak, že jsem prostě běžel a pokud se mi ulice nebo cesta kterou jsem míjel z nějakého iracionálního důvodu zalíbila, tak jsem tam prostě odbočil pokračoval po ní. V Praze je možné si něco takového dovolit, protože skoro odkudkoli jede každou chvíli nějaké MHD, takže i kdybyste po hodince nebo hodince a půl (moje obvyklá dávečka) už vůbec nemohli, vždy se nějak dostanete domů.<br />
<br />
<a href="http://1.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TMNZcd28qrI/AAAAAAAAAV8/74eR4tzwdcY/s1600/DSC02481.JPG" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="240" src="http://1.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TMNZcd28qrI/AAAAAAAAAV8/74eR4tzwdcY/s320/DSC02481.JPG" style="cursor: move;" width="320" /></a>Postupem času jsem cca 10km okruh okolo mého domova měl natolik prozkoumané, že mne běhání přestávalo bavit. Tehdy jsem začal jezdit před vyběhnutím náhodně MHD. Přišel jsem na zastávku a podle toho co první jelo tak jsem se někam popovezl. Zafungovalo to nádherně a dovolím si říct, že dnes již není v Praze čtvrť kudy bych někdy neběžel. Člověk tak přestal vnímat Prahu jen jako sadu nástupních a výstupních zastávek, ale jako prostor kde každý kout skrývá nějaký nádherný pohled nebo dokonce výhled. Navíc jsem díky běhání zůstal v obraze co se technologií týká a nebo jsem se přivzdělal něčemu z historie. A pak - běhání je prostě návyková droga. Tedy ne jen běhání - platí to obecně o pohybu a je celkem jedno jak ho praktikujete :)<br />
<br />
Někde jsem četl, že aerobním pohybu se uvolňují nějaké látky na které si tělo zvykne a dělá to člověku dobře. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit. No a teď jsem se přesunul do Budapešti a abych s tím prozkoumáváním města začal nanovo. Tím jak si pouštím zvukový podkres z mobilu, tak sebou mám i v něm vestavěný foťáček a když vidím něco fajn nebo zajímavého neodolám a už mám záznam na kartě.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://2.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TMNZf-X4zaI/AAAAAAAAAWM/31PnW_IRiwA/s1600/DSC02485.JPG" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://2.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TMNZf-X4zaI/AAAAAAAAAWM/31PnW_IRiwA/s320/DSC02485.JPG" width="240" /></a></div><a href="http://4.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TMNZhJrPxVI/AAAAAAAAAWQ/dbKzSncpHEc/s1600/DSC02486.JPG" imageanchor="1" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><br />
</a>Nazul jsem takhle jednou ve čtvrtek večer své sedmi mílové boty, natáhl na holé tělo své skoro gay elasťáčky a vyrazil do ulic. Ještě jsem se z prvního patra zase po schodech vrátil nahoru pro mikinu - přeci jen venku už takové horko nebude. Nepojedu výtahem když se jdu zapotit, no ne? Vybavil jsem si všechny ty řiditele co tu se mnou v tom luxusním hotelu bydlí a jezdí dolů do sklepní posilky výtahem. Dohopsal jsem dolů, pozdravil podezřele se culící slečnu v recepci (že bych vážně vypadal tak směšně?) a vyrazil směrem k Dunaji.<br />
<br />
Postupně se z oprýskaných pavlačových domů stávali udržované pavlačové domy a ze špinavých ulic se stávali sem tam i parčíky. Nevím co mě táhlo zrovna k Parlamentu, ale najednou jsem poznal mezi domy známou nasvícenou siluetu a tak jsem se vydal tam. Kdybych jen věděl, že právě tady zhruba za týden skončí moje útrpná cesta za novým bytem. Udělal jsem pár obrázků a vydal se dál směrem kterým proudí Dunaj do moře. Ne že bych běžel po nábřeží, to ne - spíš jsem se díval kolem sebe, pozoroval lidičky proudící za zábavou a nechal si od <a href="http://radio1.cz/odvaznepalce">Odvážných palců</a> povídat o tom jaké že nové premiéry to pro nás - tedy spíše vás - distributoři připravili.<br />
<br />
<a href="http://4.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TMNZdaG_L5I/AAAAAAAAAWE/HqrY6FGQb-w/s1600/DSC02482.JPG" imageanchor="1" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://4.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TMNZdaG_L5I/AAAAAAAAAWE/HqrY6FGQb-w/s320/DSC02482.JPG" style="cursor: move;" width="240" /></a><br />
Občas jsem zkontroloval jestli u kapsičce nad zadkem vedle mobilu pořád ještě mám průkazku na MHD. Přeci jen jsem měl v plánu až skončím se stavit pro nějaký kebab k večeři a bohužel jsem neměl zrovna nic menšího než 5000 Ft bankovku, kterou jsem do pouzdra s lítačkou strčil. Proběhl jsem se po místní hlavní obchodní třídě a dostal se na rušnou (jak jinak) rozkopanou ulici. Když jsem na zeleného blikajícího panáčka (tady to znamená že už byste neměli vstupovat do vozovky, protože bude brzo červená) přeběhl na druhou stranu a propletl se zátarasy kolem rozkopané ulice stanul jsem před vchodem otevřeným do vnitrobloku nějakého domu. Připadal jsem si v tu chvíli tak trochu jako Alenka, která stojí před záhadnou norou ve které mizí mluvící králíci.<br />
<br />
Nahlédl jsem dovnitř a nakonec jsem se odvážil dovnitř. Překvapilo mne jaký je tam klid oproti ruchu ulice. Téměř jako bych vkročil do úplně jiného světa. Chvíli jsem nasával tu atmosféru ostrůvku ticha uprostřed rušného velkoměsta. Štíty domů vzdouvající se jako vlny všude okolo. Z rozjímání mne vytrhla slečna, která se evidentně vracela domů a vrhala na mne velmi podezřívavé pohledy. Asi tu normálně mají jiné hosty než jsem já. Je pravda, že to tam docela divně smrdělo. Asi tak jako v podchodě na Florenci.<br />
<br />
<a href="http://2.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TMNZh6mzihI/AAAAAAAAAWU/sgMXTg7MNxA/s1600/DSC02487.JPG" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://2.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TMNZh6mzihI/AAAAAAAAAWU/sgMXTg7MNxA/s320/DSC02487.JPG" width="240" /></a>Vrátil jsem se zpět na ulici a pokračoval. U přenádherné mešity jsem opravdu zaváhal jestli mám fotit. Stál tu rendörség a prohlížel si mne se stejným výrazem jako ještě před chvílí ta dávka v průchodu. Nakonec jsem se rozhodl neprovokovat orgány a vyběhl foťák pro tentokrát nechal tam kde byl.<br />
<br />
Uvědomil jsem si, že tady někde přeci je Simpla - takový chudší ale větší sourozenec pražského klubu Cross. Rozhodl jsem se že prozkouším svůj orientační smyl a zkusím ji najít. Ani to nakonec nebylo tak těžké. Matně jsem si pamatoval ulici jak jsem tam šel poprvé. Doběhl jsem tam, sáhnu pro mobil, udělám fotku a ze zvyku ceknu průkazku. Šok! Není tam! A kurva. Průkazka za 10 tisíc forintů v Čudu! Navíc tam byla 5000 bankovka na večeři! Do háje, do háje!<br />
<br />
Zběžně se dívám kolem jestli mi nevypadla tady, ale je to dost nepravděpodobné. Při tom si uvědomuji že sem tam ještě měl permi na salsu za dalších bratru 6 tisíc Ft. Polévá mě střídavě horko (to asi jak jsou svaly zahřáté během) a chladem jak se lezavá zima dostává na mé zpocené tělo. Samozřejmě mě napadne jaký jsem to vůl! Vždyť mám přeci funkční mikinu, která má kapsičku na zip zevnitř jak dělanou na lítačku. V tu chvíli bych se studen nejraději propadl nejméně na úroveň dna Dunaje.<br />
<br />
<a href="http://4.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TMNZkguplII/AAAAAAAAAWY/SZ3MhsWj3w0/s1600/DSC02488.JPG" imageanchor="1" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><img border="0" height="240" src="http://4.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TMNZkguplII/AAAAAAAAAWY/SZ3MhsWj3w0/s320/DSC02488.JPG" width="320" /></a>No nic - tady není, zkusím se vrátit po vlastních stopách do toho průchodu. Jsem si skoro úplně jistý, že mezi parlamentem a průchodem jsem ji několikrát kontroloval a po hmatu tam byla. Musel jsem ji ztratit tam. Proplétám se zpět zaplněnými ulicemi a dochází mi, že jestli jsem ji ztratil někde po cestě tak jsem bez šance ji znovu najít. Každý z těch lidí ji mohli najít a vesele se příští měsíc vozit zadarmo.<br />
<br />
Doběhnu do průchodu, procházím každý centimetr smradlavé země, ale bezvýsledně. Asi tu průkazku našla ta socka co odsud před chvilkou mizela. Škoda. Příště musím běhat rychleji. Pro jistotu se ještě jednou vrátím k Simple a prohledám to tam. Samozřejmě bezvýsledně. 20 tisíc v čudu a dnes večer budu bez večeře. Než se vrátím do hotelu, tak bude většina restošek zavřená.<br />
<br />
Marně vzpomínám jestli na průkazce jsou nějaké údaje které by mne identifikovali. Myslím že asi nejsou. Docela mne překvapilo, že ženská v okénku v metru po mě nechtěla ani jméno, natož adresu. Proč taky. Stačí ta fotka. Podle té mě ale poctivý nálezce v Budapešti asi nenajde. Počkat. Byla tam přeci ta permice na salsu! Tam moje jméno určitě bylo a byla tam i adresa té salsa školy. Teoreticky by to mohla najít třeba ta slečna co si mne podezřívavě prohlížela a někdy během víkendu zajít na Oktogon a nechat ji tam pro mne. S tou pěti tisícovkou se asi už neshledám, ale pořád by to aspoň byla tři čtvrtiny ztráty zpět. Říkám jaký by to byl krásný happyendík mého blog postu. Rozhodnuto - koupím si tří denní jízdenku a v pondělí večer tam zajdu a v nejhorším si pak koupím průkazku.<br />
<br />
<a href="http://4.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TMNasIMq3fI/AAAAAAAAAas/PpKjxt8acro/s1600/DSC02569.JPG" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="240" src="http://4.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TMNasIMq3fI/AAAAAAAAAas/PpKjxt8acro/s320/DSC02569.JPG" width="320" /></a>A tak se i stalo. A co myslíte bude mít tohle happyend? Hezky popořádku dámy a pánové. Jak jsem si usmyslel, tak jsem i udělal. V pátek ráno jsem vlezl do metra (historická linka, domorodci nazývaná "krátký vláček") a pokusil se koupit 72h lístek v automatu (který se kupodivu řekne jegy automat). Nejdřív jsem zkusil kreditku, ale vždy mi ji hned vyplivl s výrazem "co mi to sem cpeš, chlape?" Tak jsem zkusil bankovky, jenže tím že jsem přišel o tu pětitisícovku, nejnižší nominální hodnota jednoho papírku v mojí peněžence bylo deset tisíc.<br />
<br />
Revizor (už jsem myslím psal, že tady stojí na každé stanici) se na mne přišel podívat co že mu to tam na peróně znásilňuji automat. Chvíli se na mě koukal, pak mi posuňky naznačil že jako kaput a nefunguje. Pak ale jeho tvrdé rysy kapku změkly a naznačil zakrytím si očí ať jedu jednu stanici na Oktogon, kde sedí baba v kukani a koupím lístek u ní. Ještě teď vidím jeho zdvižený prst a jak říká "Oktogon!".<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://2.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TMNatQUitQI/AAAAAAAAAaw/OufZgkddfZ4/s1600/DSC02570.JPG" imageanchor="1" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><img border="0" height="240" src="http://2.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TMNatQUitQI/AAAAAAAAAaw/OufZgkddfZ4/s320/DSC02570.JPG" width="320" /></a></div>Paní za okýnkem také moc nerozuměla co po ní vlastně chci, nejdřív mě nutila 7mi denní jízdenku (ono 72 v angličtině je přeci to samé jako 7mi denní, ne?), ale nakonec jsem v ruce slavnostně držel lístek za kýžených skoro 4 tisíce. Hmm, no taky jsem si mohl rovnou koupit tu měsíční. No co už.<br />
<br />
V pondělí jsem zašel do salsa školy, ale jak jste jistě očekávali, tenhle zápis mít happyend nebude. Alespoň co se nalezení průkazky týče. Ale aspoň mi vystavili novou průkazku zdarma a nabídli mi, že ji tam můžu nechat když jsem takový popleta že ztrácím věci. Co naplat, v úterý zajdu si zařídit další měsíční průkazku. Ráno jsem se pokusil si přivstat. Nějak se to nepovedlo. Pojedu do práce tramvají. Tam jsem ještě revizory za 2 týdny nepotkal a večer než pojedu domů zajdu pěšky na nejbližší stanici metra. Cesta proběhla v pohodě, nikdo mne nekontroloval.<br />
<br />
Jenže nebyl bych to já, abych si nezkomplikoval život, že? Zrovna tenhle týden jsem začal hodně intenzivně hledat byt a chtěl jsem vidět každý který aspoň trochu přicházel v úvahu. Tak se stalo, že večerní a ranní termíny byly už poněkud přeplněné a tak jsem si domluvil schůzku se svůdnou realitní makléřkou a stařičkým majitelem bytu na dobu oběda. Je to u Nyugati stanice - nasednu na dvojku a během max 20ti minut jsem tam. Vůbec mi v té chvíli nedošlo, že jsem aktuálně černý pasažér.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://2.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TLOL0NkmeqI/AAAAAAAAAR8/QZ4GZUSOsec/s1600/DSC02459.JPG" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="240" src="http://2.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TLOL0NkmeqI/AAAAAAAAAR8/QZ4GZUSOsec/s320/DSC02459.JPG" width="320" /></a></div>Jedu si tedy tou linkou která jede po nábřeží Dunaje (asi tak jako naše 17tka), kochám se výhledem na hrad a Citadelu a nejednou na jedné stanici přistoupí takový mladíček, holobrádek chtělo by se říct a nějak se podivně rozhlíží po tramvaji. Sotva se zavřou dveře, začne si nasazovat zelenou pásku. Že by nějaký nacionalista? Ale ne, takovou pásku přeci mají revizoři v metru. A kurva! Samozřejmě osloví nejprve mne. Vytáhnu chladnokrevně peněženku, udělám ksicht jako že jsem si právě uvědomil velkou nepříjemnost a snažím se mu vysvětlit, že lístek mám a že jsem si ho ale zapomněl v práci, protože ho mám v batohu. Zůstane chudák jako přimražený. Evidentně neví co má dělat. Chvilku mám pocit že mu exploduje hlava. Pořád má nekompromisní výraz sovětského vojáka z pomníku rudoarmějcům, ale začíná se mu lehce chvět brada.<br />
<br />
Nakonec vychrlí anglicky: "Tři sta dvacet forintů!" Ujišťuji se, že jsem slyšel správně a už už mu podávám pětistovku, když tu se přižene taková stará zapšklá ženská, zřejmě jeho šéfová a začne se s ním o něčem hádat. Nerozumím ani slovu, ale domýšlím si že jí říká něco jako "To nemyslíš vážně, zase budem vypadat v zahraničí jako banda nelidů!" Ona mu odpovídá ve smyslu: "Vždyť to na tebe jen hraje, prostě se tě snaží obelhat."<br />
<br />
<a href="http://2.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TMNbYYpmgoI/AAAAAAAAAbM/_SztLMvJ4aA/s1600/DSC02574.JPG" imageanchor="1" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><img border="0" height="240" src="http://2.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TMNbYYpmgoI/AAAAAAAAAbM/_SztLMvJ4aA/s320/DSC02574.JPG" width="320" /></a><a href="http://2.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TMNbYYpmgoI/AAAAAAAAAbM/_SztLMvJ4aA/s1600/DSC02574.JPG" imageanchor="1" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><br />
</a>Vybavuji si jak v průvodci psali 5 věcí, které jsou na Budapešti nejhorší na světě. Přístup revizorů v MHD byl hned na druhém místě za věčně rozkopanými ulicemi. Nakonec chlapec rozhodí rukama a odchází někam dozadu do tramvaje. Zapšklina mi něco asi pět minut vysvětluje maďarsky a za celou dobu řekne anglicky jen "Šest tisíc forintů!". Mezitím mi vypisuje pokutu. Neochotně ji podám onu desetitisícovou bankovku, kterou mi v pátek nevzal automat. Spolucestující na sedadle naproti mě nevěřícně kroutí hlavou a nakonec ji říká něco jako: "On vám nerozumí, paní!" - tuhle frázi jsem se už stihl naučit. Ona mu nekompromisně odpovídá, že prý rozumím úplně všemu a že jsem určitě ten největší zloduch na světě. Inu každý si nějak své činy musíme racionalizovat. Pravdou je, že zločinec a desperát v tomto případě skutečně jsem, ale kromě té poslední věty a toho kolik ji mám zaplatit nerozumím. Podle posuňku pochopím, že ji to mám podepsat. Ani se nebráním. Za blbost se prostě platí. To je zase moje racionalizace. Když revizoři vystoupím, všímám si že v úplně vzadu mají sebou policistu. Ještě, že jsem se s nima nezačal hádat. Ještě by mne vyhostili.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"></div><a href="http://4.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TMNaTpw6UWI/AAAAAAAAAZg/-gpE3PJPtdE/s1600/DSC02550.JPG" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://4.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TMNaTpw6UWI/AAAAAAAAAZg/-gpE3PJPtdE/s320/DSC02550.JPG" width="240" /></a>Na zastávce si pak kupuji dva jednoduché lístky a bez lístku už nejedu. Ten druhý pak použiji večer když jedu (kupodivu znovu na Nyugati) a tam si kupuji 30ti denní kupón a průkazku s fotkou. Musím předeslat, že Nyugati jako by vypadlo z oka naší Masaryčce a o bezdomovce v podchodu tu rozhodně není nouze. Zažiji další nepříjemný šok. Neopatrně položím peněženku na okénko jak hledám v batohu průkazkové fotky a fakturační adresu firmy, abych si kupón v rámci firemních benefitů mohl nechat proplatit. Najednou tam peněženka neleží. Doslova jsem v šoku. Vybavím si kreditku, a občanku která je v peněžence. Zoufale se rozhlížím, nejsem si vědom toho, že by se kolem mě někdo ochomejtl. Kapsáři jsou ale hodně šikovní. Paní za okénkem je asi na podobné situace zvyklá. Chladnokrevně přestane vypisovat průkazku a stvrzenku a sleduje co bude. Naštěstí peněženku nalézám v batohu. Reflexy vycvičené z Prahy asi zafungovaly a hodil jsem ji do batohu právě proto, aby ji někdo nečmajzl. Od té chvíle ji nedám z ruky a mačkám ji tak silně, že mi bělají klouby.<br />
<br />
Alespoň nějaký happyend. Navíc jsem se od kolegů dozvěděl, že pokud na centrální kanceláři BKV prokáži, že jsem v době udělení pokuty měl platný lístek, vrátí mi polovinu pokuty. Ani to nemám moc daleko z hotelu. Dokonce je to v ulici, kde jsem málem pronajal původně byt. Hned v pondělí se tam stavím a vyřídím to.naxhttp://www.blogger.com/profile/13494424312077740447noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-8500547730551213202.post-32051118902242912702010-10-12T23:25:00.000+02:002010-10-12T23:25:27.604+02:00Jak jsem se srazil s maďarským nacionalistou"Já jsem teď na Blaha Lujza tér, takže jestli na konečnou 6tky to trvá 15 minut, tak tam budu přesně v devět."<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: -webkit-auto;"><br />
</div><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://4.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TLOLt-BfsbI/AAAAAAAAAQg/5RHLpp6YBrk/s1600/DSC02450.JPG" imageanchor="1" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><img border="0" height="240" src="http://4.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TLOLt-BfsbI/AAAAAAAAAQg/5RHLpp6YBrk/s320/DSC02450.JPG" width="320" /></a></div>"Fajn, uvidíme se tam." prohlásil sebevědomě Dikobraz a přerušil hovor. Povzdechl jsem si. Takový krásný klubík jsem tu objevil na doporučení sličné slečny recepční z hotelu v domnění, že z plánované narozeninové párty australské studentky sešlo. Na pódiu zvučí nějaká teenejžerská kapela (podle programu že prý indie-rock) a v celém podniku jsou vyjma personálu jen asi 2 chlapci. Zbytek (cirka 30 hlav) jsou samé slečny. Některé si mě zvědavě prohlížejí. Budu je muset zklamat - z párty nejen že nesešlo ale prý jsem zvaný. No uvidíme jak to bude vypadat doopravdy.<br />
<br />
Naposledy zaváhám když vidím úsměvy některých slečen vrhaných ledabyle mým směrem (že bych měl zase rozepatý poklopec? ale ne, ten jsem si přeci zapínal cestou do schodů) a opouštím tohle doupě pod střechou. Kapela už asi půl minuty zvučí kopák a pravidelné pomalé nárazy slyším ještě když vybíhám o 4 patra níž na ulici. Mám štěstí, akorát naskakuji do šestky a poprvé se tak vydávám na Buda stranu Dunaje. <br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://2.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TLOQpNPIq3I/AAAAAAAAATw/lZwjQr6Vh5U/s1600/DSC02434.JPG" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="240" src="http://2.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TLOQpNPIq3I/AAAAAAAAATw/lZwjQr6Vh5U/s320/DSC02434.JPG" width="320" /></a></div>Z tramvaje vystupuji přesně minutu před devátou. Netrpělivě se rozhlížím, ale Dikobraza nevidím. On bydlí někde nahoře v kopcích, takže by to teoreticky měl mít blíž, ale kdo ví. Nechám mu ještě pár minut. Mezitím pokukuji po okolo stojící mládeži. Evidentně na někoho čekají. Stejně jako já. Tramvaj tu nemá žádnou točnu jako v Čechách. Prostě tu jsou 2 koleje a výhybka a přijíždějící souprava vjede na tu aktuálně prázdnou kolej. Řidič neustále zavírá dveře - to asi aby mu nezačalo být zima. Je to ale sysifofská práce, protože neustále chodí noví a noví lidičkové a pořád některé otevírají. Po 10minutách však řidič nemilosrdně odjede a vzápětí přifrčí souprava nová.<br />
<br />
Po pěti minutách to nevydržím a zavolám mému kamarádovi Ukrajinci - aha, jasně zdržel se. Bude tu tak za 10 minut. ETA jen 15 minut zpoždění. Když odjede už druhá tramvaj dá se do mě zima. Dikobraz přichází asi s 25minutovým zpožděním. To už se i načančaná slečna ve svetříku která tu čeká s onou partičkou pěkně klepe zimou. Asi chce aby jí někdo z jejích průvodců zahřál. Chudinka - těm klukům ještě teče mlíčko po bradě a na něco takového se prostě nezmůžou. No aspoň že plíny už nenosí. Možná.<br />
<br />
Dikobraz mi sděluje, že PártyGirl před chvílí volal a že dorazí brzy. Hmm - na to že už tu měla být před půl hodinou to nezní jako příliš povzbuzující zpráva. Ona jediná z nás ovšem zná oslavenkyni - prý už asi týden - tak si to může dovolit.<br />
<br />
Když se slečna dostaví, sděluje nám že má pořádnou kocovinu, protože včera byla nějaká slezina u ní doma. Jdeme do podzemní sámošky (zase ta vzpomínka na Petrohrad), kde dlouho vybírám co bych tak neznámé Australance koupil k narozeninám. Nakonec to vyhrává lahev Tokajského (měl jsem ho včera v jazz klubu a dle mého laického mínění je to jedno z nejlepších vín, které jsem kdy pil, což mi potvrzuje i právě dorazivší maďarský Srb, kamarád to PártyGirl) a limetkovou Becherovku. Nikdy jsem ji neměl, tak to aspoň bude správně paradoxní premiéra - Čech poprvé pije české pitivo v Maďarsku. Srb je nakonec asi ex-přítel PártyGirl, protože pořád opakuje lehce konverzačním tónem "I still love you!".<br />
<br />
Ještě se zastavujeme u PártyGirl doma a cestou se dozvídáme historku jak do malého výtahu pro 4 osoby (takové ty rozvrzané co ještě možná jezdí v činžácích v Praze) narvali při stěhování nábytku tak asi do 70% jeho celkového objemu. V bytečku to vypadá kapku jako po párty, ale nám to nevadí a čekáme na další kamarádku, tentokrát Němku Silná.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://4.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TLOLvLkMMsI/AAAAAAAAAQk/gErydDgz3DU/s1600/DSC02451.JPG" imageanchor="1" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://4.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TLOLvLkMMsI/AAAAAAAAAQk/gErydDgz3DU/s320/DSC02451.JPG" width="240" /></a></div>Když dorazí, můžeme vyrazit a po pár metrech naši průvodci zjišťují, že vlastně nevědí kam. Připomene jim to nějaký tah kdy taky tak šli s nějakým jejich známým který jediný věděl kam, až na to že byl tak na mol, že nemohl mluvit, natož chodit. Tehdy to prý vyřešili tak, že řekli - tak třeba tenhle barák - a udělali si párty tam.<br />
<br />
Tentokrát moderní technika nezklamala a nový telefonek PártyGirl přes facebook tajemství vyzradil. Vlastně jsem zrovna stáli u toho vchodu. Vchodu kde bylo asi miliarda tři sta tisíc zvonků. Jali jsme se je studovat, ale po chvíli někdo prohlásil "co třeba zazvonit třeba na tenhle", načež Silnější neváhala a udělala to. Jaké to překvapení, když nás zvonek pustil do domu. Prošli jsme secesní chodbou a rozevřel se nám pohled na pavlačový vnitroblok. Teď už mi bylo jasné jak to že tam je tolik zvonků.<br />
<br />
Ještě menším výtahem jsme vyjeli do správného patra a už tu bylo uvítání ve dveřích. Pravda trochu trapné "... a vy dva jste vlastně od koho?" "My jsme kolegové tady PártyGirl." ona nás zapomněla nějak představit. Asi už stačila zapomenout naše jména.<br />
<br />
Docela slušná partička zahraňáků - teda až na těch několik dosti mlčenlivých evidentně rodilých Maďarů. Kromě Australanky oslavenkyně a dvou jejích spolubydlících (pochopitelně také Australanek) tu je ještě Američanka z Kalifornie ("... já jsem v LA chvíli studovala") a potom dva asi čtyřicetiletí chlápci. Jeden s pořádnými fousy "bluudy canadian" a Australan "rodiče přišli z Maďarska a já jsem se vrátil před 6ti lety". A docela vzadu ve špičce (kuchyň je vlastně taková žehlička zevnitř) stojí páreček menšího klučíka, prý Brazilec a vzrůstem zhruba nastejno holčina s dlouhými rovnými vlasy. Dopouštím se jistého fau-pax když se ptám jestli tím jazykem kterým spolu tak živě diskutují je portugalština. Nevěřící zavrtění hlavy mi dopřává okusit pocitu jaký asi zažila jedna z Australanek když se mě nejistě zeptala, jakým jazykem se mluví v Čechách. Ti dva se spolu samozřejmě bavili španělsky a drobná slečna studující psychologii je z Argentiny.<br />
<br />
Jaké je však moje překvapení když brýlatý Brazileček přidá k dobru, že maďarské "Egészségére!" - tedy na zdraví - se jako mávnutím kouzelného ... ehm ... promění při zkrácení dlouhé samohlásky na "my dick". Dozvídám se, že vlastně všichni zde přítomní mají někde v rodině maďarské předky a všichni se docela dobře domluví. Do Budapešti se prý moc jinak na výměnné programy moc nejezdí. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je slečna Silná, která tu studuje v němčině.<br />
<br />
AustralankaVČerveném vykládá Brazilečkovi, že se dnes rozešla se svým klukem. "Aaaa, to je mi líto, nechceš třeba obejmout?" na to on.<br />
<br />
"Ale ne, to bude dobré. Jen se dnes musím s někým vyspat" vyrazí mi dech " to většinou v takové situaci pomáhá." Nějak nemám co bych k tomu řekl a jsem moc rád, že se při tom nedívá na mě. Brazileček se snaží vykoktat nějakou odpověď, ale moc smysl to nedává.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://3.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TLS0Zfi_WyI/AAAAAAAAAUo/jNZHgU68J_E/s1600/party.jpg" imageanchor="1" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><img border="0" height="208" src="http://3.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TLS0Zfi_WyI/AAAAAAAAAUo/jNZHgU68J_E/s320/party.jpg" width="320" /></a></div>V té chvíli přijdou ještě další Maďaři, ale naštěstí tihle na rozdíl od těch původních mluví anglicky. Obzvlášť jeden mi hned přijde povědomý a hned si uvědomím, že gesty, intonací a bodrým smíchem je to celý Lezec. Ta podobnost je až neuvěřitelná. Jen jeho předobraz nenosil korálky kolem krku. Možná. Poslední 2 roky jsem ho moc neviděl. Spolu s ním dorazí i Maďar z Rumunských Karpat. Velmi jednoduchou angličtinou mi vysvětluje jak se má skvěle protože pracuje v Londýně. Už 2 týdny. Hrozně nám Čechům prý závidí jaký skvělý kapitalizmus jsme si vybudovali. "Buznys - to je jak žít. Žádný tvrdá práce! V Rumunsku všichni tvrdá práce! Nic z toho. Buznys je vydělat bez práce!" Lehce se mi z toho zvedá žaludek - připomíná mi to začátek devadesátých let u nás a kapitány privatizace jako byl Kožený sro. Nejhorší na tom je, že tenhle chudák nejspíš v Londýně zametá ulice a je šťastný jak vyzrál na život.<br />
<br />
Dávám se do řeči s Kanaďanem. Zrovna diskutuje maďarsky s PártyGirl. Zoufale se mu snaží něco vysvětlit a argumentuje seč může. Když se zeptá o čem se baví, Kanaďan mi vysvětlí, že se ji snaží přesvědčit o katastrofálních důsledcích Trianonu pro maďarský národ. PártyGirl mi říká: "Víš občas je pro nás rodilé Maďary příjemné slyšet jak jsou tihle exulanti strašně hrdí, ale někdy to dosti přehánějí..."<br />
<br />
Kanaďan je už trochu přiopilý a začíná mi vysvětlovat jak je Maďarsko jiné než všechny ostatní národy v Evropě a podobné věci. Podotýkám že mi to přijde "trošičku jako nacionalizmus" a na to on, rodilý Kanaďan vypne prsa a zeptá se "trošičku? a proč proboha jako?". Někde okolo argumentu, že všechno zlo začalo atentátem na Ferdinanda se ztrácím. Nějak jsem hned nepochopil tu přímou spojitost atentátu s Hitlerem. Jistě, bez první světové a jejího výsledku v podobě nesplatitelných reparací by Hitler nejspíš v Německu takovou podporu nezískal, ale jak že to souvisí s Maďarskem? Chlapec se dostává do úzkých a reaguje na to zajímavě - začne pochlebovat PártyGirl: "No podívej se na tohle maďarské děvče - no není to nádhera?!" Snažím se ho trochu mírnit, přeci jen Business Conduct je Business Conduct a ona je vlastně moje kolegyně. Když ji začne líbat nejprve hřbet ruky a posléze i dlaň s prohlášením "Maďarští muži jsou jen otroky svých žen!" vzdávám to.<br />
<br />
<a href="http://1.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TLOQvyzM3pI/AAAAAAAAAUM/ZqZrcqbno_s/s1600/DSC02422.JPG" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://1.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TLOQvyzM3pI/AAAAAAAAAUM/ZqZrcqbno_s/s320/DSC02422.JPG" width="240" /></a>V tu chvíli se odkudsi z hlubin bytu vrátí Australanka s jedním fousatým Maďarem ve folklórně působící vestičce nejspíš od obleku. Na jejím výrazu očí je vidět, že za dnes skončenou láskou ji už smutno není. Postupně lidé odcházejí. Nejlepší víno je dopito, po Becherovce se jen zaprášilo a tak nejdříve jde pařit jinam slečna Silná, potom ji následují další až nás zbude asi polovina. PártyGirl už vůbec nediskutuje s Kanaďanem, ale spíše si tak vrkají. Najednou ji Kanaďan chytí do tanečního sevření a začne prozpěvovat nějaký maďarský popěvek. Vestička se s AustralankouVČerveném také přidá. Tanec by se dal popsat asi jako něco mezi českým folklórem a španělským paso de duble. Když začnou do rytmu silně podupávat podívám se na hodiny na stěně. Je půl čtvrté ráno. Tak schválně jak silné stěny tu jsou.<br />
<br />
Po chvíli naštěstí přestanou a rozrušeni národním vědomím se baví všichni jen v maďarštině. Teď už jsme tu s Dikobrazem poslední dva kteří nerozumí a žádný anglicky mluvící ostrůvek kam se uchýlit nezbyl. Rozhoduji se rozloučit. "Jak pojedeš do hotelu?" ptá se starostlivě oslavenkyně. "Počítám že asi nočním autobusem." to stačí a tak jsem propuštěn. Nedá mi to abych ještě nepochválil párty "no snažili jsme se" dodává rozcuchaná ₍ach jaké to klišé) AustralankaVČerveném.<br />
<br />
Mimochodem noční autobusy tu jezdí stejně spolehlivě jako v Praze. Jen jsou trochu špinavější, ale zase tu revizor v reflexní vestě stojí u vstupu a kontroluje průkazky a lístky. Centrální stanice je tady Blaha Lujza tér.naxhttp://www.blogger.com/profile/13494424312077740447noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8500547730551213202.post-21313463053906788462010-10-11T00:55:00.000+02:002010-10-13T23:34:27.695+02:00Jak jsem se stal (skoro) bezdomovcemNež jsem si stačil prolistovat palubní časopis MALEVu, ozvalo se cinknutí a zašuměná maďarština cestující upozornila že je na čase vypnout všechna elektronická udělátka neb budeme přistávat.<br />
<br />
Za chvíli zhasla světla (málokdo si uvědomuje že je to proto aby byl v případě katastrofy vidět světelný pás k nouzovému východu) a už jsme se zhouply pod mraky a pod námi se začaly rýsovat souhvězdí dávající dohromady obrazy vysutých mostů a támhle dokonce na kopci hradu. Krásně se rýsovaly pravidelné ulice vybíhající téměř v dokonalé pravidelnosti z pomyslného středu ležícího na temném širokém pruhy kde jsem tušil Dunaj.<br />
<br />
Čím jsme klesali níž rozeznával jsem již jednotlivé domy a o pár vteřin později již staré známé paneláky. Nakonec letadlo ztěžka dosedlo na ranvej a konečně mi došlo, že jsem tady - v zemi obývané od nepaměti huny, v Budapešti. Z letiště do hotelu to by byla úplně stejná procedůra jako jsem v Praze na letiště jel: busem (jen tady to není 119 ale 200E) potom přesedlat na metro a nakonec pár stanic tramvají. Chvíli jsem na letišti laboroval s automatem na lístky a nakonec koupil 24h jízdenku. Fajn bylo, že platit se dalo i kreditkou.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"></div><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://4.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TLOQccZm8pI/AAAAAAAAAS8/RfHBH4V0ePA/s1600/DSC02408.JPG" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="240" src="http://4.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TLOQccZm8pI/AAAAAAAAAS8/RfHBH4V0ePA/s320/DSC02408.JPG" width="320" /></a></div>Autobus vypadal docela dýchavičně, ale aspoň to nebyl stařičký Ikarus. Na konečné jsem vytáhl kufr nahoru do schodů, abych ho zase snesl dolů na perón. Trochu mě překvapilo, že trať je nekrytá. Za deště to tu musí být nastupování fajn. Když si to s nezaměnitelným hromobitím přišinul vlak zhostila se mě nostalgie a vzpomínky. Na lince M3 tu totiž stále jezdí staré neupravené sovětské vozy metra. Všechny ty detaily (kulatá homolovitá světla, specificky tvarované tyče na konci sedadel ...) mi připoměli dobu kdy takové soupravy jezdili ještě i po Praze. Také jsem si vybavil minuloroční zastávku v Petrohradě během dovolené. Občas jsem měl dokonce pocit, že ono "... dveře se zavírají!" říká zašuměný mužský hlas s ruským přízvukem.<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"></div><br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://2.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TLOQddtvsgI/AAAAAAAAATA/LwoRufiyhMI/s1600/DSC02409.JPG" imageanchor="1" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><img border="0" height="240" src="http://2.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TLOQddtvsgI/AAAAAAAAATA/LwoRufiyhMI/s320/DSC02409.JPG" width="320" /></a></div>Vystoupil jsem dokonce na správné zastávce (Ferenc kürút) a přesedlal na tramvaj č. 4 (nebo to byla možná 6tka - už nevím, až na 2 poslední stanice na Buda straně mají úplně stejnou trasu). Včera si jeden černoch v obleku evidentně žijící v anglii spletl tyhle tramvaje s metrem. Na celou tramvaj (což je sakra výkon) několikrát hlásil do svého fancy mobilu že už tam skoro je, že už jen jedna stanice metrem. Ani se mu ale nedivím. Tyhle tramvaje jsou totiž nejdelší na světě. Celá se dá projít, ale ještě se mi to nepovedlo. Většinou bývají dost narvané. Na délku mohou mít tak možná jako 3 vagony pražského metra. O něco delší než pražské "porsche" tramvaje.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"></div>Konečně jsem vystoupil na kýžené stanici, cvhíli se mota, protože jsem se porád nemohl zorientovat kterým vlastně směrem se vydat. Hned po opuštění tramvaje jsem zajásal neboť jsem uviděl velké logo banky Erste a vědom si toho, že z jejich bankomatů mě výběr tady stají jen 6Kč, jal jsem se vybírat nějaké dobné tisíce forintů pro strýčka příhodu. Mimochodem v cenách se tu člověk orientuje celkem v pohodě. Aby nám čechům maďaři usnadnili práci s převáděním na koruny, prostě zrušili halíře a tak místo nich přidali jednu nulu. Pravda, ten kurz je kapku jinak, ale kdo by se zabýval desetinami, že? Zkuste se někdy třeba v C&A podívat na tý 5ti měnové štítky s cenou a pochopíte.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://3.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TLOL7oUB11I/AAAAAAAAAR8/OFMuYF5sueQ/s1600/DSC02466.JPG" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="240" src="http://3.bp.blogspot.com/_EElpbKL1Smg/TLOL7oUB11I/AAAAAAAAAR8/OFMuYF5sueQ/s320/DSC02466.JPG" width="320" /></a></div>Docela jsem se s tím kufrem přetěžkým kufrem natahal, než jsem konečně stanul před luxusně nasvíceným renovovaným domem v klidnější ulici. Hlavou mi při tom běhalo jak to měl ten ježíšek těžké chudák když se tahal s tím zhruba stejně těžkým křížem. Na mapě ten hotel vypadal o dost blíže. Proklatá funkce zoom! Docela mne pobavilo, když jsem poprvé pár dní dozadu zjistil, že než si najdu byt bude mi Firma platit bydlení v hotelu společnosti pro kterou jsem před 5ti lety (tehdy v roli part-time studentíka) konfiguroval servery. Moji techdejší kolegové sem dokonce párkrát jeli na služebku.<br />
<br />
Vytáhl jsem kufr ještě těch pár posledních schodů a posadil se do pohodlného křesla naproti mladému recepčnímu s nechutně nagelovanými vlasy. Následoval lehký šok. Nejen že prý nemají mojí rezervaci v systému, navíc jsou již plně obsazeni. Zachoval jsem ale klid a děkoval jsem bohu, že jsem si nezapoměl vytisknout potvrzující email podepsaným někým z hotelu. Bohužel ani to nepomohlo. Někdo (a já to nebyl) prostě něco strašně zmrvil.<br />
<br />
Nakonec mi recepční nabídl, že pro mě objedná taxi a zamluví mi pokoj v jiném pokoji. Byl jsem už tak utahaný (bylo už asi půl jedenácté), že jsem jim to odkýval. Hotel budu muset zaplatit pro zatím ze svého což při mé aktuálné lehce našponované finanční situaci (předchozí zaměstnavatel zaplatí o půl měsíce později) nebude legrace. Nebylo to naštěstí daleko. Taxikář se díval trochu nevrle - neuvědomil jsem si že 820 Ft není zase až tak vysoká částka a proplatit si ji tudíž asi nenechám.<br />
<br />
Tady už mne naštěstí pryč neposlali a tak jsem se uložil ke své první noci v tomto v mnoha směrech tak známém a přeci tak záhadném městě.naxhttp://www.blogger.com/profile/13494424312077740447noreply@blogger.com0