2010/11/09

Můj dům, můj zámek


Když se přestěhujete tak jako já do nového velkoměsta, vaší první starostí je kde budete bydlet. Tuhle starost mi naštěstí oddálila Firma a na neštěstí Aurélius, jeden nový známý. Firma mi zaplatila luxusní apartmán přímo v srdci Budapešti (viz první kapitola) a tak mne nic moc netlačilo s hledáním bytu pospíchat. Podle smlouvy jsem měl právo v něm zůstat měsíc. To je spousta času pro nalezení toho správného domova, co říkáte?

Navíc jsem nemohl uvěřit svému štěstí, když mi můj badík Aurélius oznámil, že do 10ti dnů se bude zrovna stěhovat a že bych si tedy mohl pronajmout jeho starý byt. Prý není moc velký (pche, kdo jste byli u mne na návštěvě v pražském bytě víte že posledních cca 25 let jsem prožil v panelákové kobce 3x2 metry), ale zato na přímo centrálním místě a přitom velmi tichém. Prý se stěhuje jen proto, že nový byt je zhruba o polovinu levnější. Cena mi ale nijak závratná nepřišla - pořád se vešla do mého hunského rozpočtu.

Užíval jsem si tedy krásného tvůrčího života (taková záplava nových podnětů) a věda, že byt příjde za mnou sám, moc jsem se o hledání nestaral. Když už se čas pomalu nachýlil, opingnul jsem Aurélia: "Tak jak to vypadá s tvým bytem."

Jakmile jsem si uvědomil co asi znamená jeho výraz me rychle zmrzl, ba přímo utál, společenský úsměv na tváři.

"No víš, s tím novým bytem to nějak nevyšlo. Objevily se nečekané překážky, takže se vlastně aktuálně stěhuji zpět do toho původního." Asi jsem tam stál jako opařený, protože omluvně dodal: "Jestli chceš vezmu tě do toho nového bytu. Třeba se ti bude líbit." Že by osud? Možná, že ten jeho nový byt bude vážně něco použitelného.

Při západu slunce jsme se tedy tak vezli tramvají dvojkou po nábřeží a najednou Aurélius povídá: "Támhle, vidíš ten bílý dům?" Tam to je. Než jsem ale stačil zareagovat, vjeli jsme do tunýlku pod mostem a viděl jsem kulové. Nevystoupili jsme ale. Nejprve jsme se museli vypravit do Aureliova staronového hnízdečka u Opery. Představte si národní divadlo, které nestojí na nábřeží. Vedle něj je pěší zóna a 2 bloky od Opery v ulici která se jmenuje skoro stejně jako mé aktuální příjmení je krásně opravený dům do kterého vcházíme. Aurélius otevírá dveře do stísněné předsíňky která slouží zároveň jako kuchyňka. Dveře do bytu nejdou zavřít jinak než klíčem, ale kdo by lpěl na takových detailech. Byt je skoro bez nábytku, jen uprostřet maličkého pokoje je na devadesáti procentech jeho plochy rozprostírá obrovská postel. Je tu nesnesitelné dusno. Aurélius naprosto automaticky otevírá francouzské okno na balkónek a dovnitř se jako fanynky za popovým zpěvákem dere čerstvý vzduch a ... nic víc. Žádný hluk aut, žádné tůrování motorů, žádné troubení - prostě nic. Dokonce mám pocit, jako by tu bylo větší ticho než předtím. Je to samozřejmě hloupost, avšak celá moje bytost čekala záplavu zvuků s otevřením okna a tak jsem zaskočen tím tichem. Asi jako když startuje letadlo, vy sedíte pevně připoutáni k sedačce, abyste se v případě havárie z něj příliš nevzdálili a mohli být snáze identifikovatelní a najednou díky změny tlaku vám to v uších udělá "lup" a v tu ránu slyšíte hřmění proudových motorů jakoby z ohromné dálky a jen když se na něj soustředíte.

Pořád jsem si v duchu opakoval: "nesmím si tenhle byt oblíbit, ten není k dispozici". No a co myslíte? Kdyby byl k mání tak ho beru okamžitě! Jenže on není.  Napadlo mne, že bydlet v tomhle bytě by bylo jako chodit s největší kráskou kterou jsem kdy poznal. Pravda trochu vychrtlou, ale jinak bez jediné vady.

Plahočím se smutně za Aureliem po schodech dolů a doufám, že se otočí a řekne: "Prve jsem jen vtipkoval, tenhle byt je pořád k mání!" a já se rozzářím jako zakázaná sto watová žárovka a do 5ti minut podepisuju smlouvu v maďarštině. Na tu poslední věc ještě dojde, nebojte, ale bohužel zbytek prve popsaného scénáře je jen moje fantazie. Pořád se dál plahočím za Auréliem a pak znovu nasedáme na metro a v další okamžik stojíme vedle magistrály a on se snaží překřičet hluk aut: "Ten dům je z větší části hotel." Vstupujeme dovnitř, nějaké zmatené turistky se tu snaží každá s dvěma velkými kufry najít recepci. My si to štrádujeme k pevné ocelové mříži na konci chodby. Takovou jsem naposledy viděl na Mírově. Aurélius odemyká a hned za rohem se vmáčneme se do výtahu velikosti kadibudky. Ten se s hukotem rozjede. "Byt je až pod střechou, ale výtah jede jen o jedno patro níž. Právě hluk motoru mi vadil nejvíc. Vůbec takové maličkosti mi vždy lezou na nervy."

Pokud to bude jen motor výtahu, tak to nemusí být tak tragické, pomyslel jsem si. Výtah se škubnutím zastavil a my vylezli ven na temnou chodbu. "Jo, vidíš - málem bych zapoměl. Žárovku na chodbě se nikdo neobtěžoval vyměnit. Máš něco čím si posvítit na schody?" Vytáhl jsem mobil s ledkovým přisvětlovátkem místo blesku a použil ho jako improvizovanou baterku.

"Když je to pod střechou, mohl by tam být alespoň hezký výhled na Dunaj." napadlo mne. "Bohužel, výhled nečekej. Okna jsou jen do vnitrobloku. Všechen výhled má pro sebe zabraný hotel." schladil moje nadšení Aurelius. To by mne zajímalo, jestli aspoň něco bude na tomhle bytě dobré.

Konečně jsme došli až na konec schodů, vypadalo to asi jako když člověk leze z pekla - rozbité schody v naprosto temné chodbě, kterou osvětlovalo jen mihotavé světlo mého mobilu. Schody končili do divných oprýskaných dveří. Po chvilce snažení se dveře nechaly přemluvit a my vešli do úzké, ale zato asi 5 metrů dlouhé chodbičky.

"Tady ten sklápěcí stoleček kámoši co tu bydleli před tím používali pro snídaně." ukáže Aurélius na něco co vypadá jako dřevěná asi 2x zvětšená varianta stolečku jaké bývají v rychlících. Mému trošku prodlouženému vedení ještě chvilku trvá, než mi končně docvaklo že už nejsem ve společných prostorách domu, ale uvnitř bytu. Aurélius mezitím pokračuje: "Ono ráno svítí sluníčko z téhle strany." a s trochu omluvných úsměvem dodal: "je to pak trochu veselejší ráno."


Otevřel dveře vedle stolku a vešel do maličkého prázdného pokoje. Hned po pravé ruce byla doslova drobná kuchyňka tvořená prakticky jen jedním dřezíkem a plotýnkami. Výhled skutečně žádný - koukal jsem přímo na červenou střechu a špinavý dvůr. Takhle z výšky pátého patra bych přísahal, že dole je závěj prachu. Otevřel jsem okno a v tu chvíli mi bylo jasné, že tady bydlet nebudu. Docela jasně jsem slyšel stálé hučení aut na nedaleké magistrále.

"Tady byla postel, ale nechal jsem ji odstranit." Ukazuje na prázdný prostor vedle zdi "Říkal jsem si, že koupím nějakou postel v Ikei, ale myslím, že když budeš chtít tak ti ji sem majitelé zase dají."

"No asi bych si taky radši koupil nějakou postel která by mi vyhovovala." a při formulaci této věty jsem si dal velmi dobrý pozor, abych správně použil podmiňovací způsob.

"Já teď sjedu dolů výtahem a pak zase zpět abys viděl jak je ta strojovna za touhle zdí otravná." načež opustil tuhle kobku. Chvíli se nic nedělo a už jsem se chtěl zajít zeptat, jestli třeba nechce abych mu posvítil na schody když jsem si uvědomil, že vlastně výtah asi už jede a přes hluk dopravy venku slyším lehounký podkres. Zavřel jsem tedy okno ven a skutečně to tak je - motor výtahu by byl ten nejmenší problém.

Když se Auréliu vrátil dovnitř, ještě jsem pro formu zkontroloval nehezkou koupelnu a přeptal se kolik zájemců má aktuálně majitelka. "Dnes tu s ní mám sraz abych ji vrátil klíče, protože zítra bude ukazovat byt jedné své známé. Nechci ale na tebe dělat nějaký nátlak. Spíš si to skutečně dobře rozmysli. Tenhle byt je sice docela dosti levný vzhledem ke své poloze, ale pokud ti nevadí platit víc, tak myslím, že rozhodně najdeš daleko lepší byty." Musí se mu nechat, že Aurélius se mnou hraje čistou hru.

Když jsme se pak na ulici rozloučili, bylo jasné, že začíná zběsilé období hledání nového bytu.

Další den jsem si od Dikobraze nechal poslat několik odkazů na dobré stránky ohledně inzerce bytů k pronájmu, kde hledal zhruba před měsícem on.

Začal jsem prolézat všechny možné i nemožné inzeráty a ze začátku jsem se řídil hlavně obrázky a lokalitou. Postupně jsem si ale vypracoval celou metodologii co všechno zkontrolovat než skutečně zavolám na nějaké telefonní číslo. Tedy abych byl upřímný, ze začátku jsem ani nevolal, ale jen posílal emaily.

Našel jsem krásný byteček přímo v centru - fotky vypadaly fantasticky. Problém byl, že slečna která byla na druhé straně emailové komunikace a) neuměla moc anglicky a za b) netušila co to znamená "odpovědět všem". Průser to byl hlavně proto, že přes den jsem četl jiný email než večer. Vedlo to k tomu, že jsem vždy večer napsal, že příští večer mohu byt vidět a ten další jsem si přečetl, že mi to slečna potvrdila a před půl hodinou na mne někde čekala.

Nakonec jsem si však pořídil maďarský telefon a uráčil jsem se jí ho napsat a hned jsme měli domluvené rande na páteční večer. Trošku jsem pozapomněl na jinak sqělou featuru chrome, že automaticky překládá obsah maďarských stránek do angličtiny a tak jsem do jednoho emailu napsal místo jméno ulice její anglický překlad. Bylo to něco jako Small Walnut street. Naneštěstí slečna makléřka vzala toto označení za své a tak jsem měl v den prohlídky sakra problém najít kde že to vlastně ta zatracená ulice je.

Našťestí, jsem si to včas uvědomil a tak jsem šel po Király utca do bytu, který se snad měl stát mým novým domovem. Měl jsem asi půl hodinu rezervu a tak jsem nespěchal. Zašel jsem si do ruin baru, který stojí skoro přímo naproti té ulice, nahlédl jsem do výlohy umělecké galerie na rohu, kde mne zaujalo sofa velmi naturalisticky imitující <|>.

Ulice nebyla sice neprůjezdná, ale zpomalovací pruhy jistě nenechají nikoho příliš sešlápnout plyn - prostě sousedství jak má být. Samotná ulice sice odpovídala tomu jaké fotky jsme si našel předtím přes google maps, tedy posprejovaná a špinavá, nicméně dům samotný stojíc vedle moderního hotelu byl také slušně udržovaný. Hlavou mi blesklo, že i když balkónky by mohly skýtat jistý přístřešek bezdomovcům, hotelový personál je tam spát nenechá.

"Vy být Jošef?" oslovila mne docela milá slečna. "Ano, těší mne. Omlouvám se za ty zmatky s emailem..."

"Žádný problém, já být ráda že vy tady." rozzářila se slečna jako sluníčko až pouliční osvětlení bledlo závistí. "Pojďme dál!" popostrčila mne gestem směrem k domovním dveřím, které mezitím otevřela. Chodba to byla celkem normální, oprýskané stěny, schody ochozené, ale ještě něco vydrží.

V prvním patře jsme se zastavili před domovními dveřmi, které vypadaly asi jako v bytovkách z padesátých letech. Makléřka pár nacvičenými  pohyby odemkla a už jsme byly v malé ale příjemné kuchyňce. Udělal jsem 2 kroky a octl jsem se ve velkém obyváku/ložnici. Prostoru na přespání případné návštěvy dosti, moderní nábytek, všude trochu nepořádek - to asi jak se to domlouvalo na poslední chvíli.

Moc jsem si přál aby tenhle byt vyšel, protože se mi moc líbil. Prostorná koupelna s vanou, hezky vkusně zrekonstuovaná, pan majitel prý žije v anglii. Přistoupil jsem k francouzkému oknu, které vedlo na malý balkónek a otevřel ho. Ozvalo se nepřerušené konstantní "bzzzzzzzz". Slečna makléřka se nejprve snažila tvářit že nic neslyší a dušovala se že tak levný je ten byt kůli tomu, že přímo naproti balkónku je velká prosklená veranda hotelu. Nakonec přiznala, že už čmeláka také slyší, ale pro změnu se tvářila, že by jí také moc zajímalo kde se tu ten zvuk vzal.

Z toho bytu jsem najednou měl pocit jako bych sbalil nádhernou a chytrou kočku s kterou jsem chtěl strávit pár let a po hodině spánku zjistil, že strašně chrápe a nedá se s tím nic dělat.

"Co kdybychom se šli zeptat vedle jestli nevědí co to je?" navrhl jsem. "Dobrý nápad, jen bych možná zkusit hotel. Mě také moc zajímá, co zač."

Jak jsme si usmysleli, tak jsem udělali. Vtrhli jsme do hotelu jako velká voda až se chudák distinguovaný recepční lekl zapotácel a chytil pultíku. "Dobrý den, na dvoře je takový divný zvuk, nevíte co by to mohlo být?" zatvářil se asi tak, jako že už něco takového slyšel miliónkrát, ale přesto řekl: "Naprosto netuším o čem hovoříte, pane."

Aha, takže to nejspíš bude nějaký průšvych hotelu, jen má chlapec zakázané o tom mluvit. Že by to byla klimatizace? Nato se do hovoru vložila Makléřka. Maďarsky. Uvažoval jsem jestli mu právě vysvětluje, že mi nesmí nic prozradit, jinak dostane po tlamičce. Po pár větách se ke me Makléřka otočila a sdělalila mi "Prý mají všechny klimatizace na střeše, takže z hotelu to prý být nemůže."

Rozloučili jsme se s tím, že si to ještě nechám projít hlavou a dám do pondělí vědět jak jsem se rozhodl. Když jsem odtamtud odcházel, předsevzal jsem si, že se v tom hotelu na jednu noc ubytuji a vyzkouším jestli to hučení někdy v noci přestane. Beztak budu domů jistě chodit až po půlnoci, tak jak jsem byl zvyklý doma.

Ještě v pátek jsem si domluvil prohlídku bytu který byl jen kousek od toho který mi ukázal Aurélius. V emailu stálo "Sejdeme se u zmrzliny." A tak se i stalo. Rohový dům, jen ten provoz byl o5 nesnesitelný. Jakmile jsme ale vešli do domu bylo naprosté ticho. Na chvíli jsme se zastavil a zaposlouchal. Ruch velkoměsta slyšet nebylo. Bohužel ten byt měl okna směrem do ulice, která sama o sobě je rušná dost a to ani nemluvě o nedaleké místní magistrále. Což o to - byt to byl obrovský a v celku hezký. Kanape by si zasloužilo vyprášit kožich, ale jinak v celku královský útulek. Jakmile jsem ale otevřel okno bylo mi jasné, že tohle nebude můj vysnění hrad.

Majitelé viditelně posmutněli když jsme jim sdělil, že je to moc rušné a že jim dám do pondělí vědět. Kolik asi podobných prohlídek už absolvovali?

V sobotu jsem pak prošel svojí dávku inzerátů (pomalu se to reduko na pár kousků z uplynulého dne a vypadl mi z nich jeden konkrétní v ulici v které mimo jiné sídlí BKV (místní MHD). Poslal jsem sms a čekal na odpověď. V neděli dopoledne odpověď zkutečně přišla a lámanou angličtinou jsme se domluvili na termínu prohlídky na neděli večer.

Na místo jsem dorazil z půlhodinovou rezervou a prošel jsem si tu ulici odzhora dolů. Na místě vyznačeném na mapě zrovna byla jakýsi Bar či co. Nedalo mi to a zkontroloval jsem do kdy mají otevřeno. Hmm až do dvou ráno. To asi nebude úplně klidné bydlení. Ale uvidíme. Třeba to bude nakonec dobré. Došel jsem až na konec ulice a s překvapením zjistil, že na rohu u kostela kde jsme měli mít sraz je postavené pódium a hrají tam živé kapely. Aktuálně se chystali nějací trumpetisti a jiné žestě. Asi nějaké Skáčko. Jenže když začali hrát a zpívat zjistil jsem, že to je pravý nefalšovaný Maďarský swing. A jaký panečku! Šilo to se mnou, že bych nejraději popadl nejbližší krásku a pořádně ji pomohl protancovat podpadky.

Napsal jsem majiteli sms kde mne má hledat (evidentně o tomhle mecheche dopředu netušil) a nechal jsem se unášet muzikou. Netrvalo dlouho a objevili se tu 2 podivně se rozhlížejíci mladíci bohémského vzhledu. Po chvíli jsem to nevydržel a zeptal jsem se jestli na někoho čekají. Ukázalo se, že skutečně čekají na mne a tak jsme vykročili směrem ke kýžené ulici. Nenamířili si to ale rovně dál jak jsem předpokládal, ale zastavili se hned u prvního domu a vešli do něj. Docela nečekané, protože na mapě bylo vyznačené místo asi 200m odtud. Zřejmě v tom inzerátu neuvedli číslo domu, ale jen ulici a systém přiřadil k inzerátu místo v jejím středu.

Vešli jsme na docela hezký dvůr a majitel - jak se ukázalo divadelní herec - otevřel dveře do bytu v přízemí. Ten byt se mi vyloženě líbil. Pravda, trochu spartánský, ale jinak moc fajn. Majitel se omlouval za nepořádek: "Předchozí nájemník se odstěhoval teprve včera a nechal tu velký bordel."

Výhled z jedné ložnice do zahrady, velké dvě ložnice. Možná ta sprcha by nemusela být tak "studentská", ale ten byt měl takovou nádhernou uměleckou atmosféru. Přišlo na zásadní test - otevřel jsem okno a zaposlouchal se. Z obrovské dálky byly slyšet ozvěny koncertu. S přihlédnutím k tomu, že pódium bylo hned vedle nedovedu si představit, že by tam byl slyšet zvuk dopravy.

Byt měl jedinou velkou nevýhodu - byl moc prostorný a pro mne tedy moc drahý. Byly tu 2 velké ložnice. Řešením by bylo najít nějakého spolubydlícího, ale jak já bych proboha někoho takového v mě neznámé Budapešti našel? Nakonec jsem se rozloučil s tím, že oba si dáme týden na to abychom našli něco lepšího a když se to nepovede, tak si plácneme a já to hold risknu a budu doufat, že spolubydlícího skutečně najdu.

Teď už jsem věděl jak na hledání bytu. Sledoval jsem každou chvíli stránky s inzercí a jak se tam objevil nějaký vyhovující byt, okamžitě jsem volal. Měl jsem domluvené prohlídky na každý den - ráno, po práci a jednou dokonce i v době oběda. Jenže každý byt měl nějakou vadu. Jeden byl hezký, ale s velmi starým nábytkem a majitel prý nemá kam ho odvézt, kdybych si chtěl pořídit nový. Další byt byl fajn - s patrovou palandou, ale ve vnitrobloku to páchlo jako kdyby tam pravidelně někdo chodil na záchod. Jedna realitní agentka se opravdu snažila a domluvila mi prohlídky ve 2 bytech hned zasebou. První byt byl v domě, s oprýskanou omýtkou a majitel netušil jestli se do bytu dá zavést internet. Ten druhý byl pak zase velmi tmavý. Jediné okno v prvním patře do zatraceně sevřeného vnitrobloku pěti patrového domu...

Ve čtvertek jsem byl již lehounce zoufalý a měl jsem v plánu už už příjmout byt na Kyrály utca s tím, že to risknu s tím hledáním spolubydlícího. Ještě jsem měl domluvenou prohlídku bytu kousek od Parlamentu a pokud ten nevyjde, tak to vezmu. Výhody bytu u parlamentu byly jasné - bylo to na lince tramvaje dvojky, která mi jede bez přestupování do práce a je tam asi za 15 minut. Navíc mi okolí přišlo vyloženě klidné když jsem tam byl jednou běhat. Podle google maps je hned vedle nějaký krásný historický dům. Pravda, fotky v inzerátu byly vyloženě nepovedené - skoro jako kdyby ten byt byl plný kouře či co, ale může být jen špatným fotografem.

Když jsem vyrážel na prohlídku, volala mi realitní agentka a ptala se jestli bych nemohl dorazit o 15min dříve, že majitel musí odejít o chvíli dříve. Vysvětlil jsem jí, že se pokusím, ale že jsem už na cestě. Od tramvaje jsem to potom vzal běžmo a dorazil jsem přesně. Potřásli jsme si rukama s paní agentkou a její dcerou (jak se ukázalo tak do teď jsem mluvil s ní - agentka anglicky neuměla) a dcera zazvonila anglicky poprosila o vpuštění do domu. Chodba na mne udělala dojem. Celé to vypadalo jako vstup do nějakého zámku a ne činžáku. Vyjeli jsme výtahem do čtvrtého patra (výtah se otevírá na opačnou stranu nahoře než dole) a 'majitel' (tedy předchozí nájemník jak se ukázalo) nás už čekal v otevřených dveřích. Byl to pohodový Španěl, z čehož jsem se samozřejmě zaradoval - nebude potřeba se složitě domlouvat s majitelkou a zřejmě nebude problém s registrací. Byt vypadal vážně dobře. Moderní Ikea nábytek, fajn samostatná kuchyň a nádavkem ještě skladovací místnost, kde bude buď garáž pro kolo, nebo temná komora.

No co vám budu povídat - vzal jsem to. To jsem ještě ale netušil, že s tou registrací pro úřady to nebude tak jednoduché. O tom ale až zase někdy jindy.