2010/12/04

Jak jsem zachránil celebritu

Páteční večer jsem byl zvyklý trávit někde v klubu a pořádně si zaskákat na koncertě nebo jen tak na diskošce. Co jsem se přestěhoval do Budapeště, mám s tím utrum. Neznám zdejší klubíky s živou muzikou. Pravda - trochu mi pomohl pobyt v penthouse hostelu kde jsem strávil nezapomenutelné 4 noci v mezidobí kdy mi Firma přestala platit luxusní hotel a než se uvolnil byt který jsem si po mnoha peripetiích (o tom bude další post) vybral pro bydlení.

Zaradoval jsem se tak když mi ten druhý Čech kterého tu znám napsal email v jehož subjektu bylo něco jak: "já tam bohužel nemůže protože v sobotu brzo ráno jedu na Moravu, ale myslel jsem si že by tě to mohlo zajímat" a v těle jediný odkaz na stránky českého kulturního institutu v Budapešti, kde viselo stručné oznámení že v Budapešťském klubu Gödör vystoupí česká kapela Skyline doprovázená jednou českou a jednou Maďarskou předkapelou.

Na stránkách samotného klubu pak byla informace kapánek obsáhlejší, ale přesto žádná věta rozvitá. Každopádně jsem jsem si výsknout a rovnou rozeslal pozvánku všem těm pár lidem které už v Budapešti znám s tím, že si uděláme malou soutěž o "nejbláznivější věc made in Czech Republic", kterou kdo přinese. Nejblíže byl Aurélius, který navrhoval, že by přinesl mne. Bohužel ten ale nakonec nedorazil.

Jako přípravu jsem se rozhodl vydat do klubu už ve středu večer. To abych to pak v pátek v pohodě a hlavně včas našel. Překvapilo mne, když jsem zjistil, že klub je na jednom z nejcentrálnějších ze všech centrálních míst - na Erzsbet tér, tedy na jediné přestupní stanici všech linek metra Deák Ferenc tér. Domů to nebudu mít déle než deset minut pěšky. Je to přesně to náměstí kde jsem hned první týden beznadějně zabloudil a vzpomínám si na jakousi podivnou budovu uprostřed, vedle které na lavičkách seděli dredatí skejťáci a hulili až to nebylo pěkné.

Večer jsem tedy dojel domů, zašel na jídlo přes ulici do totálně prázdné hospody, kde si obsluha na pokladně brouzdala na internetu a pak jsem se vydal směr kýžený klub. Středeční program sliboval vstup zdarma a spoustu zajímavého - na programu byl totiž festival boje proti AIDS. Došel jsem k podivným budovám uprostřed náměstí, kde jsem tušil vstup do klubu, ale byla tam jen jakási (samozřejmě už dávno v tuhle hodinu zavřená) galerie. Padal sníh a tedy po dredatých huličích se dávno slehla zem. Našel jsem jen ceduli s programem klubu. To sem blázen, kde to tu může být? Nu což, obejdu náměstí a snad na vchod narazím. Vydal jsem se tedy západním směrem k Dunaji a postupně minul oba luxusní hotely na té straně náměstí. Na rockovo undergroundový klub nevypadal ani jeden z nich. Na rohu náměstí jsem zabočil ostře doprava, ale ani tady jsem neměl štěstí.

Když jsem přecházel rušnou József Attila utca, zazvonil mi mobil. Dikobraz se snažil zjistit jak jsem na tom: "Wots ap, ďůůd!"
"Not mač, trů, trů..." odpověděl jsem povinnou frází (pro neznalé připojuji příslušné vzdělávací video) a bez přípravy vystřelil "... nějak nemůžu najít ten klub, jsi ještě v rachotě?"

"Sure, podle webu to je u Deák Ferenc tér."
"To vím, není tam někde číslo domu?"
"Počkej ... ne je tu jen že je to Erzsbet tér."
"No to jsem zvědavý jak to najdu."
"Podle google maps by to mělo být někde uprostřed."
"Na googlu jsem si to našel také, ale v těch budovách to není. Budu dál hledat - chystáte se přijet?"
"JJ, jen se někde se Prostořekým stavíme na jídlo."
"Tak oki, zatím síja"
"Síja."

Zrovna jsem stál vedle sámošky a tak jsem neodolal a koupil 2 krásná velká jablka pro náš iTime (přestávka v době okolo západu slunce, kdy se jdeme na horní terasu nadýchat čerstvého smogu).

Obešel jsem i třetí hranu velkého náměstí a přešel (dnes již podruhé) po přechodu přes Attilu. Nevydal jsem se směrem k budovám uprostřed, ale tentokrát víc na západ. Táhl se tu jakýsi podivně zdobený skleněný tunel - zřejmě protihlukový zátaras nebo něco souvisejícího s vjezdem do garáží hned vedle. Jedna skleněná výplň byla vytlučená a zevnitř se na mne šklebil bezdomovec zabalený do několika přikrývek.

Na konci stěny jsem to vzal směrem do parku a najednou mne něco upoutalo - plocha na zemi byla hladká a občas se pod ní rozsvěcovala různobarevná světla. Zřejmě to bylo nějaké tlusté sklo. Že by nakonec ten klubík byl tam pod zemí? Přidal jsem do kroku a když jsem uviděl megalomansky pojaté široké schodiště vedoucí o jednu úroveň níže, bylo mi jasné že hledání je u konce. Jak jsem proboha mohl tohle minout? Příště si ty google maps musím přepnout na satelitní snímky.

Jakmile jsem vkročil dovnitř, hned se mi tu zalíbilo. Velký prostor, dlouhý bar, dvě stejdže jako v Akropoli. Dokonce i něco na zub tu mají. Pravda, takovou tu poetickou atmošku jako v Simple to tu nemá, ale přesto moc příjemné místo. V létě to tu musí být famózní. Ta skleněná plocha místo stropu bude nejspíš nějaká fontánka.

Došel jsem až k šatně, nacpal jsem bundu do kalící žebračky a naopak peníze uložil k tramvajence do kapsy a tu druhou kapsu na zadku vyplnil zápisníčkem a perem. Zatímco jsem čekal ve frontě, všiml jsem si vedle stojícího hloučku mladých děvčat snad ještě pod zákonem a staršího již lehce vypelichaného orla, který nad nimi držel ochranitelskou ruku. Byli již oblečení, ale pořád se k odchodu nějak neměli. Lehký šok jsem zažil když pán pronesl nějakou tu svou moralistickou pravdu česky!

Vše jsem pochopil, když k nim přiběhla další zoufalá dívčina a zapištěla: "Holkííí, oni tu bundůů tadýý vážně nemajííí!" chvíli jsem zvažoval jestli jim mohu nějak pomoct, ale nakonec mě nenapadlo co bych jim byl platný. Uložil jsem tak svoje věci do šatny odkud se ztrácení občas věci a šel si poslechnou právě řádící do popíku švihlou kapelu Compact Disko. Docela mne překvapilo jak charismatický má zpěvák přednes. Asi za to mohli ty nagelované vlasy. Docela příjemné zase poslouchat koncert naživo. Škoda, že jsem nestihl více jak těch cca 5 písniček.

Sotva však skončili, začal na malé scéně hrát mladičký rozcuchaný DJ. Příjemná muzika, laptop polepený jménem zřejmě jeho vzoru - Duft Punk. Čím mne ale skutečně dostal byla elektrická kytara, kterou najednou odněkud vytáhl a začal naživo do aktuálního tracku hrát. Není divu že ho publikum nechtělo na konci pustit z placu. Během vystoupení přišli kamarádi a tak jsme poskakovali s klapačkama otevřenýma všichni. Po koncertě Prostořeký povídá: "Tohle byl vážně nářez. Tuhle muziku miluju. Netušíš jak se jmenuje?" Přehlédl jsem to, že on je Maďar a já tu jsem teprve měsíc a povídám mu: "Tak se ho pojďme zeptat?"
"Nééé, to je dobrý. Já si to najdu na internetu."

Jenže to už jsme vyskakoval na vyvýšené podijíko kde si Mistr balil náčiníčko. "Smím prosit o autogram?" Povídám a podávám s širokým úsměvem své magické zelené pero a zápisníček. "Dobrý, tys mě nakreslil - ok, tohle normálně nedělám, většinou jen rozdávám vizitky, ale u tebe udělám výjimku." a vyšvihl tam své umělecké jméno, reálné jméno a smajlík k tomu. I to jméno je zajímavé: We plants are happy plants.

Poslední kapelou večera byly Anima Sound System. Celkem nic moc, takoví maďarští Cardigans. Slečna zpěvačka je buď trochu při těle nebo (a to spíš) měla naprosto nevhodné oblečení. Jinak to ale bylo celkem fajn. V jednu chvíli se ke mě Prostořeký přitočil a říká: "Tenhle text znám - to je o Praze a roku 1968!"

Docela mne zamrazilo. Rok 68 leží Maďarům na zádech jako studený ledovec. Nedochází jim, že Češi a Slováci vděčí jejich chrabrosti v padesátém šestém mnoho životů. Nebýt zkušenosti kterou Maďaři udělali o 13 let dříve, pražské jaro by se utopilo v záplavě československé krve. Takhle jsme zůstali věrni národní tradici a bojovali jsme jen vtipem - tedy jazykem a perem se staženým ocasem.

Páteční párty začala v Morrisons's - klubíku vedle vašeho Národního divadla, totiž promiňte - maďarské Opery, který se vyznačuje tím, že do deváté vám míchají drinky za polovic. Nevím jestli je to pravidlem, ale nám k tomu znělo karaoke. Prostořeký si přivedl slečnu, německý páreček cvrlikal a Nička si tiskla láskyplně 4 mochýta na - řekněme - extenzivní výstřih.

V jednu chvíli Prostořeký vyletěl od stolu "ticho, ticho, tuhle miluju" a postavil se pod televizi na druhé straně místnosti a zbožně hleděl na hudební klip který na ní zrovna běžel.

Přesně v devět jsem dopil svého posledního Godfathera a rozloučil se s ostatními a několikrát zdůraznil, že je čekám v Gödöru. Překvapením pro mne bylo, že jsem tam přišel vyloženě brzo. První kapela začala hrát až přibližně za čtyřicet minut. Nu což. Alespoň jsem se stihl navečeřet zapečené bagety a kapánek vystřízlivět.

Na bicích na vedlejší stage jsem četl Good Fellas, což mi přišlo nějaké povědomé a tak jsem prolistoval svůj zápisník a zjistil, že jsem je už jednou poslouchal a to na letošním Fébiofestu. Tehdy se mi zatraceně zalíbili a udělal jsem si poznámku, že bych si měl vyčíhnout až budou někde hrát celý koncert. Hrají akusticky velmi živou a energií nabitou muziku ne nepodobnou starým dobrým Red Hotům. Některé písničky zabíhají k repu až hip-hopu, jiné zase zavánějí vyloženě baladou, až na to že se vám při tom chce skákat až do stropu.

Po koncertu mi to nedalo a musel jsem s nimi prohodit pár slov. Moc příjemní kluci. Později večer jsem pak od nich zaslechl něco ve smyslu "ty vole, tady snad všichni mluví česky!"

Další byla na řadě nějaká synth-popová maďarská skupina alespoň pojmenovaná česky The Kolin. Mělo mě varovat, že nastoupili v přiléhavých bílých gay kostýmcích ala superman. Docela dosti mi to připomnělo Freddieho Mercuryho, jen ta kvalita byla někde kapku jinde. Stejně jsem si dobře zaskákat (jak jsem potom říkal Frau - "I can jump even on shit"), jen ostatní známí obraceli oči v sloup a když skončili (což bylo okolo půlnoci) tak spěšně odešli. Aspoň jsem si v klidu mohl vychutnat hvězdy večera Skyline. Bohužel valná většina ostatního osazenstva odešla také a po prvních 2 písničkách bylo na muzikantech vidět že na takový nezájem opravdu nejsou navyklí. Kdybych netleskal já, tak by asi chyběla reakce obecenstva úplně. Nepomáhalo že se zpěvák/raper vykláněl hluboko do obecenstva a snažil se je nalákat blíže k sobě. Pozitivní bylo že jsem měl alespoň dosti prostoru na hopsání před pódiem.

Nakonec jsem to nevydržel a při jedné písničce kdy slečna Mařka, která mi svými gesty a energií silně připomínala Ztepilou, nezpívala a stála vedle pódia a lámala si hlavu co s tím rozlitým mlékem, jsem na ní mezi repráky mávnul a do ouška jsem jí zakřičel: "Nauč se jak se řekne maďarsky - mnohokrát děkuji - kösönem sépen! Tohle se nauč a budou vaši." párkrát jsem ji to zopakoval a zbytek písničky bylo vidět jak si to pořád opakuje snaží si to zapamatovat. Pak vylezla na pódium a začala se účastnit dalšího poskakování a "zpívání". Po pár desítkách sekund mi bylo jasné že to zákonitě musela zapomenout a tak jsem narychlo vedle její podobenky napsal to co jsem ji předtím učil.

No a jak jinak - nemýlil jsem se! Když došlo na potlesk, z Mařky jen smutně vypadlo "eee - já to zapomněla..."

Teď šlo o všechno. Přiskočil jsem k pódiu a podal ji svůj Moleskine otevřený na správné stránce. Vyslovila to s dokonalým přízvukem a mezi obecenstvem se rozzářilo nadšení a objevilo se i nějaké to pochvalné pískání. A musím uznat, že je vážně dobrá - od té chvíle si to skutečně zapamatovala a při dalších sonzích byla schopná děkovat bez taháku. Vážně to pomohlo. Pořád tu byl asi 2 metry široký prázdný pruh před pódiem, ale lidi v hledišti se začali daleko více bavit. Jako kdyby roztáli a už jsem zdaleka netleskal sám.

2010/11/09

Můj dům, můj zámek


Když se přestěhujete tak jako já do nového velkoměsta, vaší první starostí je kde budete bydlet. Tuhle starost mi naštěstí oddálila Firma a na neštěstí Aurélius, jeden nový známý. Firma mi zaplatila luxusní apartmán přímo v srdci Budapešti (viz první kapitola) a tak mne nic moc netlačilo s hledáním bytu pospíchat. Podle smlouvy jsem měl právo v něm zůstat měsíc. To je spousta času pro nalezení toho správného domova, co říkáte?

Navíc jsem nemohl uvěřit svému štěstí, když mi můj badík Aurélius oznámil, že do 10ti dnů se bude zrovna stěhovat a že bych si tedy mohl pronajmout jeho starý byt. Prý není moc velký (pche, kdo jste byli u mne na návštěvě v pražském bytě víte že posledních cca 25 let jsem prožil v panelákové kobce 3x2 metry), ale zato na přímo centrálním místě a přitom velmi tichém. Prý se stěhuje jen proto, že nový byt je zhruba o polovinu levnější. Cena mi ale nijak závratná nepřišla - pořád se vešla do mého hunského rozpočtu.

Užíval jsem si tedy krásného tvůrčího života (taková záplava nových podnětů) a věda, že byt příjde za mnou sám, moc jsem se o hledání nestaral. Když už se čas pomalu nachýlil, opingnul jsem Aurélia: "Tak jak to vypadá s tvým bytem."

Jakmile jsem si uvědomil co asi znamená jeho výraz me rychle zmrzl, ba přímo utál, společenský úsměv na tváři.

"No víš, s tím novým bytem to nějak nevyšlo. Objevily se nečekané překážky, takže se vlastně aktuálně stěhuji zpět do toho původního." Asi jsem tam stál jako opařený, protože omluvně dodal: "Jestli chceš vezmu tě do toho nového bytu. Třeba se ti bude líbit." Že by osud? Možná, že ten jeho nový byt bude vážně něco použitelného.

Při západu slunce jsme se tedy tak vezli tramvají dvojkou po nábřeží a najednou Aurélius povídá: "Támhle, vidíš ten bílý dům?" Tam to je. Než jsem ale stačil zareagovat, vjeli jsme do tunýlku pod mostem a viděl jsem kulové. Nevystoupili jsme ale. Nejprve jsme se museli vypravit do Aureliova staronového hnízdečka u Opery. Představte si národní divadlo, které nestojí na nábřeží. Vedle něj je pěší zóna a 2 bloky od Opery v ulici která se jmenuje skoro stejně jako mé aktuální příjmení je krásně opravený dům do kterého vcházíme. Aurélius otevírá dveře do stísněné předsíňky která slouží zároveň jako kuchyňka. Dveře do bytu nejdou zavřít jinak než klíčem, ale kdo by lpěl na takových detailech. Byt je skoro bez nábytku, jen uprostřet maličkého pokoje je na devadesáti procentech jeho plochy rozprostírá obrovská postel. Je tu nesnesitelné dusno. Aurélius naprosto automaticky otevírá francouzské okno na balkónek a dovnitř se jako fanynky za popovým zpěvákem dere čerstvý vzduch a ... nic víc. Žádný hluk aut, žádné tůrování motorů, žádné troubení - prostě nic. Dokonce mám pocit, jako by tu bylo větší ticho než předtím. Je to samozřejmě hloupost, avšak celá moje bytost čekala záplavu zvuků s otevřením okna a tak jsem zaskočen tím tichem. Asi jako když startuje letadlo, vy sedíte pevně připoutáni k sedačce, abyste se v případě havárie z něj příliš nevzdálili a mohli být snáze identifikovatelní a najednou díky změny tlaku vám to v uších udělá "lup" a v tu ránu slyšíte hřmění proudových motorů jakoby z ohromné dálky a jen když se na něj soustředíte.

Pořád jsem si v duchu opakoval: "nesmím si tenhle byt oblíbit, ten není k dispozici". No a co myslíte? Kdyby byl k mání tak ho beru okamžitě! Jenže on není.  Napadlo mne, že bydlet v tomhle bytě by bylo jako chodit s největší kráskou kterou jsem kdy poznal. Pravda trochu vychrtlou, ale jinak bez jediné vady.

Plahočím se smutně za Aureliem po schodech dolů a doufám, že se otočí a řekne: "Prve jsem jen vtipkoval, tenhle byt je pořád k mání!" a já se rozzářím jako zakázaná sto watová žárovka a do 5ti minut podepisuju smlouvu v maďarštině. Na tu poslední věc ještě dojde, nebojte, ale bohužel zbytek prve popsaného scénáře je jen moje fantazie. Pořád se dál plahočím za Auréliem a pak znovu nasedáme na metro a v další okamžik stojíme vedle magistrály a on se snaží překřičet hluk aut: "Ten dům je z větší části hotel." Vstupujeme dovnitř, nějaké zmatené turistky se tu snaží každá s dvěma velkými kufry najít recepci. My si to štrádujeme k pevné ocelové mříži na konci chodby. Takovou jsem naposledy viděl na Mírově. Aurélius odemyká a hned za rohem se vmáčneme se do výtahu velikosti kadibudky. Ten se s hukotem rozjede. "Byt je až pod střechou, ale výtah jede jen o jedno patro níž. Právě hluk motoru mi vadil nejvíc. Vůbec takové maličkosti mi vždy lezou na nervy."

Pokud to bude jen motor výtahu, tak to nemusí být tak tragické, pomyslel jsem si. Výtah se škubnutím zastavil a my vylezli ven na temnou chodbu. "Jo, vidíš - málem bych zapoměl. Žárovku na chodbě se nikdo neobtěžoval vyměnit. Máš něco čím si posvítit na schody?" Vytáhl jsem mobil s ledkovým přisvětlovátkem místo blesku a použil ho jako improvizovanou baterku.

"Když je to pod střechou, mohl by tam být alespoň hezký výhled na Dunaj." napadlo mne. "Bohužel, výhled nečekej. Okna jsou jen do vnitrobloku. Všechen výhled má pro sebe zabraný hotel." schladil moje nadšení Aurelius. To by mne zajímalo, jestli aspoň něco bude na tomhle bytě dobré.

Konečně jsme došli až na konec schodů, vypadalo to asi jako když člověk leze z pekla - rozbité schody v naprosto temné chodbě, kterou osvětlovalo jen mihotavé světlo mého mobilu. Schody končili do divných oprýskaných dveří. Po chvilce snažení se dveře nechaly přemluvit a my vešli do úzké, ale zato asi 5 metrů dlouhé chodbičky.

"Tady ten sklápěcí stoleček kámoši co tu bydleli před tím používali pro snídaně." ukáže Aurélius na něco co vypadá jako dřevěná asi 2x zvětšená varianta stolečku jaké bývají v rychlících. Mému trošku prodlouženému vedení ještě chvilku trvá, než mi končně docvaklo že už nejsem ve společných prostorách domu, ale uvnitř bytu. Aurélius mezitím pokračuje: "Ono ráno svítí sluníčko z téhle strany." a s trochu omluvných úsměvem dodal: "je to pak trochu veselejší ráno."


Otevřel dveře vedle stolku a vešel do maličkého prázdného pokoje. Hned po pravé ruce byla doslova drobná kuchyňka tvořená prakticky jen jedním dřezíkem a plotýnkami. Výhled skutečně žádný - koukal jsem přímo na červenou střechu a špinavý dvůr. Takhle z výšky pátého patra bych přísahal, že dole je závěj prachu. Otevřel jsem okno a v tu chvíli mi bylo jasné, že tady bydlet nebudu. Docela jasně jsem slyšel stálé hučení aut na nedaleké magistrále.

"Tady byla postel, ale nechal jsem ji odstranit." Ukazuje na prázdný prostor vedle zdi "Říkal jsem si, že koupím nějakou postel v Ikei, ale myslím, že když budeš chtít tak ti ji sem majitelé zase dají."

"No asi bych si taky radši koupil nějakou postel která by mi vyhovovala." a při formulaci této věty jsem si dal velmi dobrý pozor, abych správně použil podmiňovací způsob.

"Já teď sjedu dolů výtahem a pak zase zpět abys viděl jak je ta strojovna za touhle zdí otravná." načež opustil tuhle kobku. Chvíli se nic nedělo a už jsem se chtěl zajít zeptat, jestli třeba nechce abych mu posvítil na schody když jsem si uvědomil, že vlastně výtah asi už jede a přes hluk dopravy venku slyším lehounký podkres. Zavřel jsem tedy okno ven a skutečně to tak je - motor výtahu by byl ten nejmenší problém.

Když se Auréliu vrátil dovnitř, ještě jsem pro formu zkontroloval nehezkou koupelnu a přeptal se kolik zájemců má aktuálně majitelka. "Dnes tu s ní mám sraz abych ji vrátil klíče, protože zítra bude ukazovat byt jedné své známé. Nechci ale na tebe dělat nějaký nátlak. Spíš si to skutečně dobře rozmysli. Tenhle byt je sice docela dosti levný vzhledem ke své poloze, ale pokud ti nevadí platit víc, tak myslím, že rozhodně najdeš daleko lepší byty." Musí se mu nechat, že Aurélius se mnou hraje čistou hru.

Když jsme se pak na ulici rozloučili, bylo jasné, že začíná zběsilé období hledání nového bytu.

Další den jsem si od Dikobraze nechal poslat několik odkazů na dobré stránky ohledně inzerce bytů k pronájmu, kde hledal zhruba před měsícem on.

Začal jsem prolézat všechny možné i nemožné inzeráty a ze začátku jsem se řídil hlavně obrázky a lokalitou. Postupně jsem si ale vypracoval celou metodologii co všechno zkontrolovat než skutečně zavolám na nějaké telefonní číslo. Tedy abych byl upřímný, ze začátku jsem ani nevolal, ale jen posílal emaily.

Našel jsem krásný byteček přímo v centru - fotky vypadaly fantasticky. Problém byl, že slečna která byla na druhé straně emailové komunikace a) neuměla moc anglicky a za b) netušila co to znamená "odpovědět všem". Průser to byl hlavně proto, že přes den jsem četl jiný email než večer. Vedlo to k tomu, že jsem vždy večer napsal, že příští večer mohu byt vidět a ten další jsem si přečetl, že mi to slečna potvrdila a před půl hodinou na mne někde čekala.

Nakonec jsem si však pořídil maďarský telefon a uráčil jsem se jí ho napsat a hned jsme měli domluvené rande na páteční večer. Trošku jsem pozapomněl na jinak sqělou featuru chrome, že automaticky překládá obsah maďarských stránek do angličtiny a tak jsem do jednoho emailu napsal místo jméno ulice její anglický překlad. Bylo to něco jako Small Walnut street. Naneštěstí slečna makléřka vzala toto označení za své a tak jsem měl v den prohlídky sakra problém najít kde že to vlastně ta zatracená ulice je.

Našťestí, jsem si to včas uvědomil a tak jsem šel po Király utca do bytu, který se snad měl stát mým novým domovem. Měl jsem asi půl hodinu rezervu a tak jsem nespěchal. Zašel jsem si do ruin baru, který stojí skoro přímo naproti té ulice, nahlédl jsem do výlohy umělecké galerie na rohu, kde mne zaujalo sofa velmi naturalisticky imitující <|>.

Ulice nebyla sice neprůjezdná, ale zpomalovací pruhy jistě nenechají nikoho příliš sešlápnout plyn - prostě sousedství jak má být. Samotná ulice sice odpovídala tomu jaké fotky jsme si našel předtím přes google maps, tedy posprejovaná a špinavá, nicméně dům samotný stojíc vedle moderního hotelu byl také slušně udržovaný. Hlavou mi blesklo, že i když balkónky by mohly skýtat jistý přístřešek bezdomovcům, hotelový personál je tam spát nenechá.

"Vy být Jošef?" oslovila mne docela milá slečna. "Ano, těší mne. Omlouvám se za ty zmatky s emailem..."

"Žádný problém, já být ráda že vy tady." rozzářila se slečna jako sluníčko až pouliční osvětlení bledlo závistí. "Pojďme dál!" popostrčila mne gestem směrem k domovním dveřím, které mezitím otevřela. Chodba to byla celkem normální, oprýskané stěny, schody ochozené, ale ještě něco vydrží.

V prvním patře jsme se zastavili před domovními dveřmi, které vypadaly asi jako v bytovkách z padesátých letech. Makléřka pár nacvičenými  pohyby odemkla a už jsme byly v malé ale příjemné kuchyňce. Udělal jsem 2 kroky a octl jsem se ve velkém obyváku/ložnici. Prostoru na přespání případné návštěvy dosti, moderní nábytek, všude trochu nepořádek - to asi jak se to domlouvalo na poslední chvíli.

Moc jsem si přál aby tenhle byt vyšel, protože se mi moc líbil. Prostorná koupelna s vanou, hezky vkusně zrekonstuovaná, pan majitel prý žije v anglii. Přistoupil jsem k francouzkému oknu, které vedlo na malý balkónek a otevřel ho. Ozvalo se nepřerušené konstantní "bzzzzzzzz". Slečna makléřka se nejprve snažila tvářit že nic neslyší a dušovala se že tak levný je ten byt kůli tomu, že přímo naproti balkónku je velká prosklená veranda hotelu. Nakonec přiznala, že už čmeláka také slyší, ale pro změnu se tvářila, že by jí také moc zajímalo kde se tu ten zvuk vzal.

Z toho bytu jsem najednou měl pocit jako bych sbalil nádhernou a chytrou kočku s kterou jsem chtěl strávit pár let a po hodině spánku zjistil, že strašně chrápe a nedá se s tím nic dělat.

"Co kdybychom se šli zeptat vedle jestli nevědí co to je?" navrhl jsem. "Dobrý nápad, jen bych možná zkusit hotel. Mě také moc zajímá, co zač."

Jak jsme si usmysleli, tak jsem udělali. Vtrhli jsme do hotelu jako velká voda až se chudák distinguovaný recepční lekl zapotácel a chytil pultíku. "Dobrý den, na dvoře je takový divný zvuk, nevíte co by to mohlo být?" zatvářil se asi tak, jako že už něco takového slyšel miliónkrát, ale přesto řekl: "Naprosto netuším o čem hovoříte, pane."

Aha, takže to nejspíš bude nějaký průšvych hotelu, jen má chlapec zakázané o tom mluvit. Že by to byla klimatizace? Nato se do hovoru vložila Makléřka. Maďarsky. Uvažoval jsem jestli mu právě vysvětluje, že mi nesmí nic prozradit, jinak dostane po tlamičce. Po pár větách se ke me Makléřka otočila a sdělalila mi "Prý mají všechny klimatizace na střeše, takže z hotelu to prý být nemůže."

Rozloučili jsme se s tím, že si to ještě nechám projít hlavou a dám do pondělí vědět jak jsem se rozhodl. Když jsem odtamtud odcházel, předsevzal jsem si, že se v tom hotelu na jednu noc ubytuji a vyzkouším jestli to hučení někdy v noci přestane. Beztak budu domů jistě chodit až po půlnoci, tak jak jsem byl zvyklý doma.

Ještě v pátek jsem si domluvil prohlídku bytu který byl jen kousek od toho který mi ukázal Aurélius. V emailu stálo "Sejdeme se u zmrzliny." A tak se i stalo. Rohový dům, jen ten provoz byl o5 nesnesitelný. Jakmile jsme ale vešli do domu bylo naprosté ticho. Na chvíli jsme se zastavil a zaposlouchal. Ruch velkoměsta slyšet nebylo. Bohužel ten byt měl okna směrem do ulice, která sama o sobě je rušná dost a to ani nemluvě o nedaleké místní magistrále. Což o to - byt to byl obrovský a v celku hezký. Kanape by si zasloužilo vyprášit kožich, ale jinak v celku královský útulek. Jakmile jsem ale otevřel okno bylo mi jasné, že tohle nebude můj vysnění hrad.

Majitelé viditelně posmutněli když jsme jim sdělil, že je to moc rušné a že jim dám do pondělí vědět. Kolik asi podobných prohlídek už absolvovali?

V sobotu jsem pak prošel svojí dávku inzerátů (pomalu se to reduko na pár kousků z uplynulého dne a vypadl mi z nich jeden konkrétní v ulici v které mimo jiné sídlí BKV (místní MHD). Poslal jsem sms a čekal na odpověď. V neděli dopoledne odpověď zkutečně přišla a lámanou angličtinou jsme se domluvili na termínu prohlídky na neděli večer.

Na místo jsem dorazil z půlhodinovou rezervou a prošel jsem si tu ulici odzhora dolů. Na místě vyznačeném na mapě zrovna byla jakýsi Bar či co. Nedalo mi to a zkontroloval jsem do kdy mají otevřeno. Hmm až do dvou ráno. To asi nebude úplně klidné bydlení. Ale uvidíme. Třeba to bude nakonec dobré. Došel jsem až na konec ulice a s překvapením zjistil, že na rohu u kostela kde jsme měli mít sraz je postavené pódium a hrají tam živé kapely. Aktuálně se chystali nějací trumpetisti a jiné žestě. Asi nějaké Skáčko. Jenže když začali hrát a zpívat zjistil jsem, že to je pravý nefalšovaný Maďarský swing. A jaký panečku! Šilo to se mnou, že bych nejraději popadl nejbližší krásku a pořádně ji pomohl protancovat podpadky.

Napsal jsem majiteli sms kde mne má hledat (evidentně o tomhle mecheche dopředu netušil) a nechal jsem se unášet muzikou. Netrvalo dlouho a objevili se tu 2 podivně se rozhlížejíci mladíci bohémského vzhledu. Po chvíli jsem to nevydržel a zeptal jsem se jestli na někoho čekají. Ukázalo se, že skutečně čekají na mne a tak jsme vykročili směrem ke kýžené ulici. Nenamířili si to ale rovně dál jak jsem předpokládal, ale zastavili se hned u prvního domu a vešli do něj. Docela nečekané, protože na mapě bylo vyznačené místo asi 200m odtud. Zřejmě v tom inzerátu neuvedli číslo domu, ale jen ulici a systém přiřadil k inzerátu místo v jejím středu.

Vešli jsme na docela hezký dvůr a majitel - jak se ukázalo divadelní herec - otevřel dveře do bytu v přízemí. Ten byt se mi vyloženě líbil. Pravda, trochu spartánský, ale jinak moc fajn. Majitel se omlouval za nepořádek: "Předchozí nájemník se odstěhoval teprve včera a nechal tu velký bordel."

Výhled z jedné ložnice do zahrady, velké dvě ložnice. Možná ta sprcha by nemusela být tak "studentská", ale ten byt měl takovou nádhernou uměleckou atmosféru. Přišlo na zásadní test - otevřel jsem okno a zaposlouchal se. Z obrovské dálky byly slyšet ozvěny koncertu. S přihlédnutím k tomu, že pódium bylo hned vedle nedovedu si představit, že by tam byl slyšet zvuk dopravy.

Byt měl jedinou velkou nevýhodu - byl moc prostorný a pro mne tedy moc drahý. Byly tu 2 velké ložnice. Řešením by bylo najít nějakého spolubydlícího, ale jak já bych proboha někoho takového v mě neznámé Budapešti našel? Nakonec jsem se rozloučil s tím, že oba si dáme týden na to abychom našli něco lepšího a když se to nepovede, tak si plácneme a já to hold risknu a budu doufat, že spolubydlícího skutečně najdu.

Teď už jsem věděl jak na hledání bytu. Sledoval jsem každou chvíli stránky s inzercí a jak se tam objevil nějaký vyhovující byt, okamžitě jsem volal. Měl jsem domluvené prohlídky na každý den - ráno, po práci a jednou dokonce i v době oběda. Jenže každý byt měl nějakou vadu. Jeden byl hezký, ale s velmi starým nábytkem a majitel prý nemá kam ho odvézt, kdybych si chtěl pořídit nový. Další byt byl fajn - s patrovou palandou, ale ve vnitrobloku to páchlo jako kdyby tam pravidelně někdo chodil na záchod. Jedna realitní agentka se opravdu snažila a domluvila mi prohlídky ve 2 bytech hned zasebou. První byt byl v domě, s oprýskanou omýtkou a majitel netušil jestli se do bytu dá zavést internet. Ten druhý byl pak zase velmi tmavý. Jediné okno v prvním patře do zatraceně sevřeného vnitrobloku pěti patrového domu...

Ve čtvertek jsem byl již lehounce zoufalý a měl jsem v plánu už už příjmout byt na Kyrály utca s tím, že to risknu s tím hledáním spolubydlícího. Ještě jsem měl domluvenou prohlídku bytu kousek od Parlamentu a pokud ten nevyjde, tak to vezmu. Výhody bytu u parlamentu byly jasné - bylo to na lince tramvaje dvojky, která mi jede bez přestupování do práce a je tam asi za 15 minut. Navíc mi okolí přišlo vyloženě klidné když jsem tam byl jednou běhat. Podle google maps je hned vedle nějaký krásný historický dům. Pravda, fotky v inzerátu byly vyloženě nepovedené - skoro jako kdyby ten byt byl plný kouře či co, ale může být jen špatným fotografem.

Když jsem vyrážel na prohlídku, volala mi realitní agentka a ptala se jestli bych nemohl dorazit o 15min dříve, že majitel musí odejít o chvíli dříve. Vysvětlil jsem jí, že se pokusím, ale že jsem už na cestě. Od tramvaje jsem to potom vzal běžmo a dorazil jsem přesně. Potřásli jsme si rukama s paní agentkou a její dcerou (jak se ukázalo tak do teď jsem mluvil s ní - agentka anglicky neuměla) a dcera zazvonila anglicky poprosila o vpuštění do domu. Chodba na mne udělala dojem. Celé to vypadalo jako vstup do nějakého zámku a ne činžáku. Vyjeli jsme výtahem do čtvrtého patra (výtah se otevírá na opačnou stranu nahoře než dole) a 'majitel' (tedy předchozí nájemník jak se ukázalo) nás už čekal v otevřených dveřích. Byl to pohodový Španěl, z čehož jsem se samozřejmě zaradoval - nebude potřeba se složitě domlouvat s majitelkou a zřejmě nebude problém s registrací. Byt vypadal vážně dobře. Moderní Ikea nábytek, fajn samostatná kuchyň a nádavkem ještě skladovací místnost, kde bude buď garáž pro kolo, nebo temná komora.

No co vám budu povídat - vzal jsem to. To jsem ještě ale netušil, že s tou registrací pro úřady to nebude tak jednoduché. O tom ale až zase někdy jindy.

2010/10/24

Jak jsem ztratil 20 000 a ještě za to dostal pokutu

Pohyb je prý zdravý. Vy kteří mne znáte možná víte, že jsem si oblíbil pohyb běžmo po městě a za městem. Praktikuji to už přes 3 roky - nasadím sluchátka s nějakým mluveným slovem jako jsou Java czpodcasty nebo Toulky českou minulostí z ČRO Brno, vezmu lítačku na MHD s nějakou tou 50ti korunou a vyrazím. Ze začátku to bylo tak, že jsem prostě běžel a pokud se mi ulice nebo cesta kterou jsem míjel z nějakého iracionálního důvodu zalíbila, tak jsem tam prostě odbočil pokračoval po ní. V Praze je možné si něco takového dovolit, protože skoro odkudkoli jede každou chvíli nějaké MHD, takže i kdybyste po hodince nebo hodince a půl (moje obvyklá dávečka) už vůbec nemohli, vždy se nějak dostanete domů.

Postupem času jsem cca 10km okruh okolo mého domova měl natolik prozkoumané, že mne běhání přestávalo bavit. Tehdy jsem začal jezdit před vyběhnutím náhodně MHD. Přišel jsem na zastávku a podle toho co první jelo tak jsem se někam popovezl. Zafungovalo to nádherně a dovolím si říct, že dnes již není v Praze čtvrť kudy bych někdy neběžel. Člověk tak přestal vnímat Prahu jen jako sadu nástupních a výstupních zastávek, ale jako prostor kde každý kout skrývá nějaký nádherný pohled nebo dokonce výhled. Navíc jsem díky běhání zůstal v obraze co se technologií týká a nebo jsem se přivzdělal něčemu z historie. A pak - běhání je prostě návyková droga. Tedy ne jen běhání - platí to obecně o pohybu a je celkem jedno jak ho praktikujete :)

Někde jsem četl, že aerobním pohybu se uvolňují nějaké látky na které si tělo zvykne a dělá to člověku dobře. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit. No a teď jsem se přesunul do Budapešti a abych s tím prozkoumáváním města začal nanovo. Tím jak si pouštím zvukový podkres z mobilu, tak sebou mám i v něm vestavěný foťáček a když vidím něco fajn nebo zajímavého neodolám a už mám záznam na kartě.


Nazul jsem takhle jednou ve čtvrtek večer své sedmi mílové boty, natáhl na holé tělo své skoro gay elasťáčky a vyrazil do ulic. Ještě jsem se z prvního patra zase po schodech vrátil nahoru pro mikinu - přeci jen venku už takové horko nebude. Nepojedu výtahem když se jdu zapotit, no ne? Vybavil jsem si všechny ty řiditele co tu se mnou v tom luxusním hotelu bydlí a jezdí dolů do sklepní posilky výtahem. Dohopsal jsem dolů, pozdravil podezřele se culící slečnu v recepci (že bych vážně vypadal tak směšně?) a vyrazil směrem k Dunaji.

Postupně se z oprýskaných pavlačových domů stávali udržované pavlačové domy a ze špinavých ulic se stávali sem tam i parčíky. Nevím co mě táhlo zrovna k Parlamentu, ale najednou jsem poznal mezi domy známou nasvícenou siluetu a tak jsem se vydal tam. Kdybych jen věděl, že právě tady zhruba za týden skončí moje útrpná cesta za novým bytem. Udělal jsem pár obrázků a vydal se dál směrem kterým proudí Dunaj do moře. Ne že bych běžel po nábřeží, to ne - spíš jsem se díval kolem sebe, pozoroval lidičky proudící za zábavou a nechal si od Odvážných palců povídat o tom jaké že nové premiéry to pro nás - tedy spíše vás - distributoři připravili.


Občas jsem zkontroloval jestli u kapsičce nad zadkem vedle mobilu pořád ještě mám průkazku na MHD. Přeci jen jsem měl v plánu až skončím se stavit pro nějaký kebab k večeři a bohužel jsem neměl zrovna nic menšího než 5000 Ft bankovku, kterou jsem do pouzdra s lítačkou strčil. Proběhl jsem se po místní hlavní obchodní třídě a dostal se na rušnou (jak jinak) rozkopanou ulici. Když jsem na zeleného blikajícího panáčka (tady to znamená že už byste neměli vstupovat do vozovky, protože bude brzo červená) přeběhl na druhou stranu a propletl se zátarasy kolem rozkopané ulice stanul jsem před vchodem otevřeným do vnitrobloku nějakého domu. Připadal jsem si v tu chvíli tak trochu jako Alenka, která stojí před záhadnou norou ve které mizí mluvící králíci.

Nahlédl jsem dovnitř a nakonec jsem se odvážil dovnitř. Překvapilo mne jaký je tam klid oproti ruchu ulice. Téměř jako bych vkročil do úplně jiného světa. Chvíli jsem nasával tu atmosféru ostrůvku ticha uprostřed rušného velkoměsta. Štíty domů vzdouvající se jako vlny všude okolo. Z rozjímání mne vytrhla slečna, která se evidentně vracela domů a vrhala na mne velmi podezřívavé pohledy. Asi tu normálně mají jiné hosty než jsem já. Je pravda, že to tam docela divně smrdělo. Asi tak jako v podchodě na Florenci.

Vrátil jsem se zpět na ulici a pokračoval. U přenádherné mešity jsem opravdu zaváhal jestli mám fotit. Stál tu rendörség a prohlížel si mne se stejným výrazem jako ještě před chvílí ta dávka v průchodu. Nakonec jsem se rozhodl neprovokovat orgány a vyběhl foťák pro tentokrát nechal tam kde byl.

Uvědomil jsem si, že tady někde přeci je Simpla - takový chudší ale větší sourozenec pražského klubu Cross. Rozhodl jsem se že prozkouším svůj orientační smyl a zkusím ji najít. Ani to nakonec nebylo tak těžké. Matně jsem si pamatoval ulici jak jsem tam šel poprvé. Doběhl jsem tam, sáhnu pro mobil, udělám fotku a ze zvyku ceknu průkazku. Šok! Není tam! A kurva. Průkazka za 10 tisíc forintů v Čudu! Navíc tam byla 5000 bankovka na večeři! Do háje, do háje!

Zběžně se dívám kolem jestli mi nevypadla tady, ale je to dost nepravděpodobné. Při tom si uvědomuji že sem tam ještě měl permi na salsu za dalších bratru 6 tisíc Ft. Polévá mě střídavě horko (to asi jak jsou svaly zahřáté během) a chladem jak se lezavá zima dostává na mé zpocené tělo. Samozřejmě mě napadne jaký jsem to vůl! Vždyť mám přeci funkční mikinu, která má kapsičku na zip zevnitř jak dělanou na lítačku. V tu chvíli bych se studen nejraději propadl nejméně na úroveň dna Dunaje.

No nic - tady není, zkusím se vrátit po vlastních stopách do toho průchodu. Jsem si skoro úplně jistý, že mezi parlamentem a průchodem jsem ji několikrát kontroloval a po hmatu tam byla. Musel jsem ji ztratit tam. Proplétám se zpět zaplněnými ulicemi a dochází mi, že jestli jsem ji ztratil někde po cestě tak jsem bez šance ji znovu najít. Každý z těch lidí ji mohli najít a vesele se příští měsíc vozit zadarmo.

Doběhnu do průchodu, procházím každý centimetr smradlavé země, ale bezvýsledně. Asi tu průkazku našla ta socka co odsud před chvilkou mizela. Škoda. Příště musím běhat rychleji. Pro jistotu se ještě jednou vrátím k Simple a prohledám to tam. Samozřejmě bezvýsledně. 20 tisíc v čudu a dnes večer budu bez večeře. Než se vrátím do hotelu, tak bude většina restošek zavřená.

Marně vzpomínám jestli na průkazce jsou nějaké údaje které by mne identifikovali. Myslím že asi nejsou. Docela mne překvapilo, že ženská v okénku v metru po mě nechtěla ani jméno, natož adresu. Proč taky. Stačí ta fotka. Podle té mě ale poctivý nálezce v Budapešti asi nenajde. Počkat. Byla tam přeci ta permice na salsu! Tam moje jméno určitě bylo a byla tam i adresa té salsa školy. Teoreticky by to mohla najít třeba ta slečna co si mne podezřívavě prohlížela a někdy během víkendu zajít na Oktogon a nechat ji tam pro mne. S tou pěti tisícovkou se asi už neshledám, ale pořád by to aspoň byla tři čtvrtiny ztráty zpět. Říkám jaký by to byl krásný happyendík mého blog postu. Rozhodnuto - koupím si tří denní jízdenku a v pondělí večer tam zajdu a v nejhorším si pak koupím průkazku.

A tak se i stalo. A co myslíte bude mít tohle happyend? Hezky popořádku dámy a pánové. Jak jsem si usmyslel, tak jsem i udělal. V pátek ráno jsem vlezl do metra (historická linka, domorodci nazývaná "krátký vláček") a pokusil se koupit 72h lístek v automatu (který se kupodivu řekne jegy automat). Nejdřív jsem zkusil kreditku, ale vždy mi ji hned vyplivl s výrazem "co mi to sem cpeš, chlape?" Tak jsem zkusil bankovky, jenže tím že jsem přišel o tu pětitisícovku, nejnižší nominální hodnota jednoho papírku v mojí peněžence bylo deset tisíc.

Revizor (už jsem myslím psal, že tady stojí na každé stanici) se na mne přišel podívat co že mu to tam na peróně znásilňuji automat. Chvíli se na mě koukal, pak mi posuňky naznačil že jako kaput a nefunguje. Pak ale jeho tvrdé rysy kapku změkly a naznačil zakrytím si očí ať jedu jednu stanici na Oktogon, kde sedí baba v kukani a koupím lístek u ní. Ještě teď vidím jeho zdvižený prst a jak říká "Oktogon!".

Paní za okýnkem také moc nerozuměla co po ní vlastně chci, nejdřív mě nutila 7mi denní jízdenku (ono 72 v angličtině je přeci to samé jako 7mi denní, ne?), ale nakonec jsem v ruce slavnostně držel lístek za kýžených skoro 4 tisíce. Hmm, no taky jsem si mohl rovnou koupit tu měsíční. No co už.

V pondělí jsem zašel do salsa školy, ale jak jste jistě očekávali, tenhle zápis mít happyend nebude. Alespoň co se nalezení průkazky týče. Ale aspoň mi vystavili novou průkazku zdarma a nabídli mi, že ji tam můžu nechat když jsem takový popleta že ztrácím věci. Co naplat, v úterý zajdu si zařídit další měsíční průkazku. Ráno jsem se pokusil si přivstat. Nějak se to nepovedlo. Pojedu do práce tramvají. Tam jsem ještě revizory za 2 týdny nepotkal a večer než pojedu domů zajdu pěšky na nejbližší stanici metra. Cesta proběhla v pohodě, nikdo mne nekontroloval.

Jenže nebyl bych to já, abych si nezkomplikoval život, že? Zrovna tenhle týden jsem začal hodně intenzivně hledat byt a chtěl jsem vidět každý který aspoň trochu přicházel v úvahu. Tak se stalo, že večerní a ranní termíny byly už poněkud přeplněné a tak jsem si domluvil schůzku se svůdnou realitní makléřkou a stařičkým majitelem bytu na dobu oběda. Je to u Nyugati stanice - nasednu na dvojku a během max 20ti minut jsem tam. Vůbec mi v té chvíli nedošlo, že jsem aktuálně černý pasažér.

Jedu si tedy tou linkou která jede po nábřeží Dunaje (asi tak jako naše 17tka), kochám se výhledem na hrad a Citadelu a nejednou na jedné stanici přistoupí takový mladíček, holobrádek chtělo by se říct a nějak se podivně rozhlíží po tramvaji. Sotva se zavřou dveře, začne si nasazovat zelenou pásku. Že by nějaký nacionalista? Ale ne, takovou pásku přeci mají revizoři v metru. A kurva! Samozřejmě osloví nejprve mne. Vytáhnu chladnokrevně peněženku, udělám ksicht jako že jsem si právě uvědomil velkou nepříjemnost a snažím se mu vysvětlit, že lístek mám a že jsem si ho ale zapomněl v práci, protože ho mám v batohu. Zůstane chudák jako přimražený. Evidentně neví co má dělat. Chvilku mám pocit že mu exploduje hlava. Pořád má nekompromisní výraz sovětského vojáka z pomníku rudoarmějcům, ale začíná se mu lehce chvět brada.

Nakonec vychrlí anglicky: "Tři sta dvacet forintů!" Ujišťuji se, že jsem slyšel správně a už už mu podávám pětistovku, když tu se přižene taková stará zapšklá ženská, zřejmě jeho šéfová a začne se s ním o něčem hádat. Nerozumím ani slovu, ale domýšlím si že jí říká něco jako "To nemyslíš vážně, zase budem vypadat v zahraničí jako banda nelidů!" Ona mu odpovídá ve smyslu: "Vždyť to na tebe jen hraje, prostě se tě snaží obelhat."


Vybavuji si jak v průvodci psali 5 věcí, které jsou na Budapešti nejhorší na světě. Přístup revizorů v MHD byl hned na druhém místě za věčně rozkopanými ulicemi. Nakonec chlapec rozhodí rukama a odchází někam dozadu do tramvaje. Zapšklina mi něco asi pět minut vysvětluje maďarsky a za celou dobu řekne anglicky jen "Šest tisíc forintů!". Mezitím mi vypisuje pokutu. Neochotně ji podám onu desetitisícovou bankovku, kterou mi v pátek nevzal automat. Spolucestující na sedadle naproti mě nevěřícně kroutí hlavou a nakonec ji říká něco jako: "On vám nerozumí, paní!" - tuhle frázi jsem se už stihl naučit. Ona mu nekompromisně odpovídá, že prý rozumím úplně všemu a že jsem určitě ten největší zloduch na světě. Inu každý si nějak své činy musíme racionalizovat. Pravdou je, že zločinec a desperát v tomto případě skutečně jsem, ale kromě té poslední věty a toho kolik ji mám zaplatit nerozumím. Podle posuňku pochopím, že ji to mám podepsat. Ani se nebráním. Za blbost se prostě platí. To je zase moje racionalizace. Když revizoři vystoupím, všímám si že v úplně vzadu mají sebou policistu. Ještě, že jsem se s nima nezačal hádat. Ještě by mne vyhostili.

Na zastávce si pak kupuji dva jednoduché lístky a bez lístku už nejedu. Ten druhý pak použiji večer když jedu (kupodivu znovu na Nyugati) a tam si kupuji 30ti denní kupón a průkazku s fotkou. Musím předeslat, že Nyugati jako by vypadlo z oka naší Masaryčce a o bezdomovce v podchodu tu rozhodně není nouze. Zažiji další nepříjemný šok. Neopatrně položím peněženku na okénko jak hledám v batohu průkazkové fotky a fakturační adresu firmy, abych si kupón v rámci firemních benefitů mohl nechat proplatit. Najednou tam peněženka neleží. Doslova jsem v šoku. Vybavím si kreditku, a občanku která je v peněžence. Zoufale se rozhlížím, nejsem si vědom toho, že by se kolem mě někdo ochomejtl. Kapsáři jsou ale hodně šikovní. Paní za okénkem je asi na podobné situace zvyklá. Chladnokrevně přestane vypisovat průkazku a stvrzenku a sleduje co bude. Naštěstí peněženku nalézám v batohu. Reflexy vycvičené z Prahy asi zafungovaly a hodil jsem ji do batohu právě proto, aby ji někdo nečmajzl. Od té chvíle ji nedám z ruky a mačkám ji tak silně, že mi bělají klouby.

Alespoň nějaký happyend. Navíc jsem se od kolegů dozvěděl, že pokud na centrální kanceláři BKV prokáži, že jsem v době udělení pokuty měl platný lístek, vrátí mi polovinu pokuty. Ani to nemám moc daleko z hotelu. Dokonce je to v ulici, kde jsem málem pronajal původně byt. Hned v pondělí se tam stavím a vyřídím to.

2010/10/12

Jak jsem se srazil s maďarským nacionalistou

"Já jsem teď na Blaha Lujza tér, takže jestli na konečnou 6tky to trvá 15 minut, tak tam budu přesně v devět."

"Fajn, uvidíme se tam." prohlásil sebevědomě Dikobraz a přerušil hovor. Povzdechl jsem si. Takový krásný klubík jsem tu objevil na doporučení sličné slečny recepční z hotelu v domnění, že z plánované narozeninové párty australské studentky sešlo. Na pódiu zvučí nějaká teenejžerská kapela (podle programu že prý indie-rock) a v celém podniku jsou vyjma personálu jen asi 2 chlapci. Zbytek (cirka 30 hlav) jsou samé slečny. Některé si mě zvědavě prohlížejí. Budu je muset zklamat - z párty nejen že nesešlo ale prý jsem zvaný. No uvidíme jak to bude vypadat doopravdy.

Naposledy zaváhám když vidím úsměvy některých slečen vrhaných ledabyle mým směrem (že bych měl zase rozepatý poklopec? ale ne, ten jsem si přeci zapínal cestou do schodů) a opouštím tohle doupě pod střechou. Kapela už asi půl minuty zvučí kopák a pravidelné pomalé nárazy slyším ještě když vybíhám o 4 patra níž na ulici. Mám štěstí, akorát naskakuji do šestky a poprvé se tak vydávám na Buda stranu Dunaje.

Z tramvaje vystupuji přesně minutu před devátou. Netrpělivě se rozhlížím, ale Dikobraza nevidím. On bydlí někde nahoře v kopcích, takže by to teoreticky měl mít blíž, ale kdo ví. Nechám mu ještě pár minut. Mezitím pokukuji po okolo stojící mládeži. Evidentně na někoho čekají. Stejně jako já. Tramvaj tu nemá žádnou točnu jako v Čechách. Prostě tu jsou 2 koleje a výhybka a přijíždějící souprava vjede na tu aktuálně prázdnou kolej. Řidič neustále zavírá dveře - to asi aby mu nezačalo být zima. Je to ale sysifofská práce, protože neustále chodí noví a noví lidičkové a pořád některé otevírají. Po 10minutách však řidič nemilosrdně odjede a vzápětí přifrčí souprava nová.

Po pěti minutách to nevydržím a zavolám mému kamarádovi Ukrajinci - aha, jasně zdržel se. Bude tu tak za 10 minut. ETA jen 15 minut zpoždění. Když odjede už druhá tramvaj dá se do mě zima. Dikobraz přichází asi s 25minutovým zpožděním. To už se i načančaná slečna ve svetříku která tu čeká s onou partičkou pěkně klepe zimou. Asi chce aby jí někdo z jejích průvodců zahřál. Chudinka - těm klukům ještě teče mlíčko po bradě a na něco takového se prostě nezmůžou. No aspoň že plíny už nenosí. Možná.

Dikobraz mi sděluje, že PártyGirl před chvílí volal a že dorazí brzy. Hmm - na to že už tu měla být před půl hodinou to nezní jako příliš povzbuzující zpráva. Ona jediná z nás ovšem zná oslavenkyni - prý už asi týden - tak si to může dovolit.

Když se slečna dostaví, sděluje nám že má pořádnou kocovinu, protože včera byla nějaká slezina u ní doma. Jdeme do podzemní sámošky (zase ta vzpomínka na Petrohrad), kde dlouho vybírám co bych tak neznámé Australance koupil k narozeninám. Nakonec to vyhrává lahev Tokajského (měl jsem ho včera v jazz klubu a dle mého laického mínění je to jedno z nejlepších vín, které jsem kdy pil, což mi potvrzuje i právě dorazivší maďarský Srb, kamarád to PártyGirl) a limetkovou Becherovku. Nikdy jsem ji neměl, tak to aspoň bude správně paradoxní premiéra - Čech poprvé pije české pitivo v Maďarsku. Srb je nakonec asi ex-přítel PártyGirl, protože pořád opakuje lehce konverzačním tónem "I still love you!".

Ještě se zastavujeme u PártyGirl doma a cestou se dozvídáme historku jak do malého výtahu pro 4 osoby (takové ty rozvrzané co ještě možná jezdí v činžácích v Praze) narvali při stěhování nábytku tak asi do 70% jeho celkového objemu. V bytečku to vypadá kapku jako po párty, ale nám to nevadí a čekáme na další kamarádku, tentokrát Němku Silná.

Když dorazí, můžeme vyrazit a po pár metrech naši průvodci zjišťují, že vlastně nevědí kam. Připomene jim to nějaký tah kdy taky tak šli s nějakým jejich známým který jediný věděl kam, až na to že byl tak na mol, že nemohl mluvit, natož chodit. Tehdy to prý vyřešili tak, že řekli - tak třeba tenhle barák - a udělali si párty tam.

Tentokrát moderní technika nezklamala a nový telefonek PártyGirl přes facebook tajemství vyzradil. Vlastně jsem zrovna stáli u toho vchodu. Vchodu kde bylo asi miliarda tři sta tisíc zvonků. Jali jsme se je studovat, ale po chvíli někdo prohlásil "co třeba zazvonit třeba na tenhle", načež Silnější neváhala a udělala to. Jaké to překvapení, když nás zvonek pustil do domu. Prošli jsme secesní chodbou a rozevřel se nám pohled na pavlačový vnitroblok. Teď už mi bylo jasné jak to že tam je tolik zvonků.

Ještě menším výtahem jsme vyjeli do správného patra a už tu bylo uvítání ve dveřích. Pravda trochu trapné "... a vy dva jste vlastně od koho?" "My jsme kolegové tady PártyGirl." ona nás zapomněla nějak představit. Asi už stačila zapomenout naše jména.

Docela slušná partička zahraňáků - teda až na těch několik dosti mlčenlivých evidentně rodilých Maďarů. Kromě Australanky oslavenkyně a dvou jejích spolubydlících (pochopitelně také Australanek) tu je ještě Američanka z Kalifornie ("... já jsem v LA chvíli studovala") a potom dva asi čtyřicetiletí chlápci. Jeden s pořádnými fousy "bluudy canadian" a Australan "rodiče přišli z Maďarska a já jsem se vrátil před 6ti lety". A docela vzadu ve špičce (kuchyň je vlastně taková žehlička zevnitř) stojí páreček menšího klučíka, prý Brazilec a vzrůstem zhruba nastejno holčina s dlouhými rovnými vlasy. Dopouštím se jistého fau-pax když se ptám jestli tím jazykem kterým spolu tak živě diskutují je portugalština. Nevěřící zavrtění hlavy mi dopřává okusit pocitu jaký asi zažila jedna z Australanek když se mě nejistě zeptala, jakým jazykem se mluví v Čechách. Ti dva se spolu samozřejmě bavili španělsky a drobná slečna studující psychologii je z Argentiny.

Jaké je však moje překvapení když brýlatý Brazileček přidá k dobru, že maďarské "Egészségére!" - tedy na zdraví - se jako mávnutím kouzelného ... ehm ... promění při zkrácení dlouhé samohlásky na "my dick". Dozvídám se, že vlastně všichni zde přítomní mají někde v rodině maďarské předky a všichni se docela dobře domluví. Do Budapešti se prý moc jinak na výměnné programy moc nejezdí. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je slečna Silná, která tu studuje v němčině.

AustralankaVČerveném vykládá Brazilečkovi, že se dnes rozešla se svým klukem. "Aaaa, to je mi líto, nechceš třeba obejmout?" na to on.

"Ale ne, to bude dobré. Jen se dnes musím s někým vyspat" vyrazí mi dech " to většinou v takové situaci pomáhá." Nějak nemám co bych k tomu řekl a jsem moc rád, že se při tom nedívá na mě. Brazileček se snaží vykoktat nějakou odpověď, ale moc smysl to nedává.

V té chvíli přijdou ještě další Maďaři, ale naštěstí tihle na rozdíl od těch původních mluví anglicky. Obzvlášť jeden mi hned přijde povědomý a hned si uvědomím, že gesty, intonací a bodrým smíchem je to celý Lezec. Ta podobnost je až neuvěřitelná. Jen jeho předobraz nenosil korálky kolem krku. Možná. Poslední 2 roky jsem ho moc neviděl. Spolu s ním dorazí i Maďar z Rumunských Karpat. Velmi jednoduchou angličtinou mi vysvětluje jak se má skvěle protože pracuje v Londýně. Už 2 týdny. Hrozně nám Čechům prý závidí jaký skvělý kapitalizmus jsme si vybudovali. "Buznys - to je jak žít. Žádný tvrdá práce! V Rumunsku všichni tvrdá práce! Nic z toho. Buznys je vydělat bez práce!" Lehce se mi z toho zvedá žaludek - připomíná mi to začátek devadesátých let u nás a kapitány privatizace jako byl Kožený sro. Nejhorší na tom je, že tenhle chudák nejspíš v Londýně zametá ulice a je šťastný jak vyzrál na život.

Dávám se do řeči s Kanaďanem. Zrovna diskutuje maďarsky s PártyGirl. Zoufale se mu snaží něco vysvětlit a argumentuje seč může. Když se zeptá o čem se baví, Kanaďan mi vysvětlí, že se ji snaží přesvědčit o katastrofálních důsledcích Trianonu pro maďarský národ. PártyGirl mi říká: "Víš občas je pro nás rodilé Maďary příjemné slyšet jak jsou tihle exulanti strašně hrdí, ale někdy to dosti přehánějí..."

Kanaďan je už trochu přiopilý a začíná mi vysvětlovat jak je Maďarsko jiné než všechny ostatní národy v Evropě a podobné věci. Podotýkám že mi to přijde "trošičku jako nacionalizmus" a na to on, rodilý Kanaďan vypne prsa a zeptá se "trošičku? a proč proboha jako?". Někde okolo argumentu, že všechno zlo začalo atentátem na Ferdinanda se ztrácím. Nějak jsem hned nepochopil tu přímou spojitost atentátu s Hitlerem. Jistě, bez první světové a jejího výsledku v podobě nesplatitelných reparací by Hitler nejspíš v Německu takovou podporu nezískal, ale jak že to souvisí s Maďarskem? Chlapec se dostává do úzkých a reaguje na to zajímavě - začne pochlebovat PártyGirl: "No podívej se na tohle maďarské děvče - no není to nádhera?!" Snažím se ho trochu mírnit, přeci jen Business Conduct je Business Conduct a ona je vlastně moje kolegyně. Když ji začne líbat nejprve hřbet ruky a posléze i dlaň s prohlášením "Maďarští muži jsou jen otroky svých žen!" vzdávám to.

V tu chvíli se odkudsi z hlubin bytu vrátí Australanka s jedním fousatým Maďarem ve folklórně působící vestičce nejspíš od obleku. Na jejím výrazu očí je vidět, že za dnes skončenou láskou ji už smutno není. Postupně lidé odcházejí. Nejlepší víno je dopito, po Becherovce se jen zaprášilo a tak nejdříve jde pařit jinam slečna Silná, potom ji následují další až nás zbude asi polovina. PártyGirl už vůbec nediskutuje s Kanaďanem, ale spíše si tak vrkají. Najednou ji Kanaďan chytí do tanečního sevření a začne prozpěvovat nějaký maďarský popěvek. Vestička se s AustralankouVČerveném také přidá. Tanec by se dal popsat asi jako něco mezi českým folklórem a španělským paso de duble. Když začnou do rytmu silně podupávat podívám se na hodiny na stěně. Je půl čtvrté ráno. Tak schválně jak silné stěny tu jsou.

Po chvíli naštěstí přestanou a rozrušeni národním vědomím se baví všichni jen v maďarštině. Teď už jsme tu s Dikobrazem poslední dva kteří nerozumí a žádný anglicky mluvící ostrůvek kam se uchýlit nezbyl. Rozhoduji se rozloučit. "Jak pojedeš do hotelu?" ptá se starostlivě oslavenkyně. "Počítám že asi nočním autobusem." to stačí a tak jsem propuštěn. Nedá mi to abych ještě nepochválil párty "no snažili jsme se" dodává rozcuchaná ₍ach jaké to klišé) AustralankaVČerveném.

Mimochodem noční autobusy tu jezdí stejně spolehlivě jako v Praze. Jen jsou trochu špinavější, ale zase tu revizor v reflexní vestě stojí u vstupu a kontroluje průkazky a lístky. Centrální stanice je tady Blaha Lujza tér.

2010/10/11

Jak jsem se stal (skoro) bezdomovcem

Než jsem si stačil prolistovat palubní časopis MALEVu, ozvalo se cinknutí a zašuměná maďarština cestující upozornila že je na čase vypnout všechna elektronická udělátka neb budeme přistávat.

Za chvíli zhasla světla (málokdo si uvědomuje že je to proto aby byl v případě katastrofy vidět světelný pás k nouzovému východu) a už jsme se zhouply pod mraky a pod námi se začaly rýsovat souhvězdí dávající dohromady obrazy vysutých mostů a támhle dokonce na kopci hradu. Krásně se rýsovaly pravidelné ulice vybíhající téměř v dokonalé pravidelnosti z pomyslného středu ležícího na temném širokém pruhy kde jsem tušil Dunaj.

Čím jsme klesali níž rozeznával jsem již jednotlivé domy a o pár vteřin později již staré známé paneláky. Nakonec letadlo ztěžka dosedlo na ranvej a konečně mi došlo, že jsem tady - v zemi obývané od nepaměti huny, v Budapešti. Z letiště do hotelu to by byla úplně stejná procedůra jako jsem v Praze na letiště jel: busem (jen tady to není 119 ale 200E) potom přesedlat na metro a nakonec pár stanic tramvají. Chvíli jsem na letišti laboroval s automatem na lístky a nakonec koupil 24h jízdenku. Fajn bylo, že platit se dalo i kreditkou.

Autobus vypadal docela dýchavičně, ale aspoň to nebyl stařičký Ikarus. Na konečné  jsem vytáhl kufr nahoru do schodů, abych ho zase snesl dolů na perón. Trochu mě překvapilo, že trať je nekrytá. Za deště to tu musí být nastupování fajn. Když si to s nezaměnitelným hromobitím přišinul vlak zhostila se mě nostalgie a vzpomínky. Na lince M3 tu totiž stále jezdí staré neupravené sovětské vozy metra. Všechny ty detaily (kulatá homolovitá světla, specificky tvarované tyče na konci sedadel ...) mi připoměli dobu kdy takové soupravy jezdili ještě i po Praze. Také jsem si vybavil minuloroční zastávku v Petrohradě během dovolené. Občas jsem měl dokonce pocit, že ono "... dveře se zavírají!" říká zašuměný mužský hlas s ruským přízvukem.

Vystoupil jsem dokonce na správné zastávce (Ferenc kürút) a přesedlal na tramvaj č. 4 (nebo to byla možná 6tka - už nevím, až na 2 poslední stanice na Buda straně mají úplně stejnou trasu). Včera si jeden černoch v obleku evidentně žijící v anglii spletl tyhle tramvaje s metrem. Na celou tramvaj (což je sakra výkon) několikrát hlásil do svého fancy mobilu že už tam skoro je, že už jen jedna stanice metrem. Ani se mu ale nedivím. Tyhle tramvaje jsou totiž nejdelší na světě. Celá se dá projít, ale ještě se mi to nepovedlo. Většinou bývají dost narvané. Na délku mohou mít tak možná jako 3 vagony pražského metra. O něco delší než pražské "porsche" tramvaje.

Konečně jsem vystoupil na kýžené stanici, cvhíli se mota, protože jsem se porád nemohl zorientovat kterým vlastně směrem se vydat. Hned po opuštění tramvaje jsem zajásal neboť jsem uviděl velké logo banky Erste a vědom si toho, že z jejich bankomatů mě výběr tady stají jen 6Kč, jal jsem se vybírat nějaké dobné tisíce forintů pro strýčka příhodu. Mimochodem v cenách se tu člověk orientuje celkem v pohodě. Aby nám čechům maďaři usnadnili práci s převáděním na koruny, prostě zrušili halíře a tak místo nich přidali jednu nulu. Pravda, ten kurz je kapku jinak, ale kdo by se zabýval desetinami, že? Zkuste se někdy třeba v C&A podívat na tý 5ti měnové štítky s cenou a pochopíte.

Docela jsem se s tím kufrem přetěžkým kufrem natahal, než jsem konečně stanul před luxusně nasvíceným renovovaným domem v klidnější ulici. Hlavou mi při tom běhalo jak to měl ten ježíšek těžké chudák když se tahal s tím zhruba stejně těžkým křížem. Na mapě ten hotel vypadal o dost blíže. Proklatá funkce zoom! Docela mne pobavilo, když jsem poprvé pár dní dozadu zjistil, že než si najdu byt bude mi Firma platit bydlení v hotelu společnosti pro kterou jsem před 5ti lety (tehdy v roli part-time studentíka) konfiguroval servery. Moji techdejší kolegové sem dokonce párkrát jeli na služebku.

Vytáhl jsem kufr ještě těch pár posledních schodů a posadil se do pohodlného křesla naproti mladému recepčnímu s nechutně nagelovanými vlasy. Následoval lehký šok. Nejen že prý nemají mojí rezervaci v systému, navíc jsou již plně obsazeni. Zachoval jsem ale klid a děkoval jsem bohu, že jsem si nezapoměl vytisknout potvrzující email podepsaným někým z hotelu. Bohužel ani to nepomohlo. Někdo (a já to nebyl) prostě něco strašně zmrvil.

Nakonec mi recepční nabídl, že pro mě objedná taxi a zamluví mi pokoj v jiném pokoji. Byl jsem už tak utahaný (bylo už asi půl jedenácté), že jsem jim to odkýval. Hotel budu muset zaplatit pro zatím ze svého což při mé aktuálné lehce našponované finanční situaci (předchozí zaměstnavatel zaplatí o půl měsíce později) nebude legrace. Nebylo to naštěstí daleko. Taxikář se díval trochu nevrle - neuvědomil jsem si že 820 Ft není zase až tak vysoká částka a proplatit si ji tudíž asi nenechám.

Tady už mne naštěstí pryč neposlali a tak jsem se uložil ke své první noci v tomto v mnoha směrech tak známém a přeci tak záhadném městě.